Provaz se napne, dav přihlíží a kat odchází s přesvědčením, že je konec. Jenže někdy se tělo odsouzence odmítá podřídit očekávání. Historické záznamy popisují lidi, kteří přežívají oběšení a ještě vykazují známky života.

Někteří dostávají milost, jiní umírají později. Kolem několika případů zůstává podivné ticho, jakoby se člověk po návratu ze šibenice jednoduše vypařil z dějin.

Jedním z nejpodivuhodnějších případů je William Duell, šestnáctiletý Angličan popravený v Londýně roku 1740. Po oběšení je jeho tělo odvezeno do Surgeon’s Hall, kde má následovat pitva.

Jenže když se lékaři připravují na anatomické zkoumání, zjišťují, že mladík stále žije. Podle dobových zpráv ho resuscitují a vrací se do vězení. Jeho trest následně změní na deportaci do Ameriky na doživotí. Co se s Duellem děje potom, je nejisté.

Právě tady začíná příběh připomínat záhadologickou detektivku: máme pozoruhodně dobře doložený okamžik jeho přežití, ale další život se v dostupných pramenech ztrácí.

Historici zároveň upozorňují, že dobové zprávy o podobných případech mohou obsahovat přikrášlení. O Duellově příběhu navíc vzniká okamžitě senzační tištěné vyprávění, které samo přispívá k legendě.

Anne Greene má zemřít. Místo toho otevře oči

Ještě slavnější je případ Anne Greeneové (1628-1659/1665), kterou v Oxfordu roku 1650 odsuzují k oběšení za úmyslné usmrcení dítěte. Po přibližně půlhodině ji sundávají z oprátky a její tělo posílají k anatomickému zkoumání.

Jenže lékaři si všimnou známek života. Greeneová postupně nabývá vědomí a podle historického lékařského výzkumu se nakonec skutečně zotavuje. Dostává milost a odchází z vězení. Pozdější zprávy uvádějí, že se vdá, má děti a žije ještě řadu let.

Lékařští historici Caoimhghin Breathnach a John Moynihan považují za možné, že k jejímu přežití přispívá kombinace podchlazení a tehdejších pokusů o resuscitaci včetně srdeční masáže.

Nejde tedy nutně o „zázrak“, ale o mimořádnou kombinaci okolností. Případ ukazuje, jak snadno se skutečná medicínská událost může během staletí změnit v legendu.

Proč vlastně poprava někdy nefunguje?

Moderní soudní lékařství vysvětluje, proč podobné případy vůbec mohou nastat. U historického oběšení rozhoduje mnoho faktorů a smrt nemusí nastat jediným mechanismem.

Výzkum Catherine Hellierové a Roberta Connollyho ukazuje, že slavná představa „zlomeného vazu“ není univerzálním vysvětlením. Významnou roli mohou hrát poranění cév, nedostatek kyslíku v mozku i samotná technika popravy.

Délka pádu, poloha uzlu a další okolnosti výrazně ovlivňují výsledek. Historikům se podařilo dohledat v Británii mezi lety 1587 a 1785 nejméně třináct případů lidí, kteří po oběšení při popravě znovu ožívají; někteří jsou popraveni znovu, jiní umírají později na následky.

Tady vzniká největší záhada. U několika odsouzenců máme přesvědčivé svědectví, že přežívají vlastní popravu. Potom se ale jejich stopa ztrácí. Neznamená to, že po světě tajně žijí pod jiným jménem. Spíš narážíme na krutou realitu historických pramenů:

o člověku, který už jednou „zemřel“, se po udělení milosti často přestává psát. Z popravy se tak stává poslední slavná kapitola jeho života a za ní už může být jen prázdné místo v archivech.