Přibližně 20 kilometrů východně od Olomouce stojí zdánlivě obyčejný kopec Smolná, nazývaný dříve též Smolno. Říká se, že tato část Oderských vrchů je prokletá. Může na tom být něco pravdy?

Skupina dřevorubců a tesařů musí dokončit nelehký úkol. Už se začíná šeřit, ale zbývá jim zpracovat ještě hromadu ležících kmenů. Svou monotónní práci prokládají pitím alkoholu… Když už lesní porost dávno ozařují měsíční paprsky, mají řádně upito.

Jeden z dělníků vesele zvedá láhev a volá do tmy: „Vy, kamarádi, si připíjíte na zdraví. Já ale připíjím na zdraví všem nešťastníkům, kteří tu odpočívají!“ V okolí se vzápětí strhne tak silný vítr, že si pohrává se stromy jako kočka s myší.

Listí se točí ve víru, zatímco kolem překvapených dělníků začnou létat utržené větve a kmeny slabších stromů! Proč se úplné bezvětří změnilo na strašlivý nečas?

Mohou za to duchové mrtvých nešťastníků, jak tvrdí stará pověst o okolí smolenských luk a samotné Smolné?

Strašlivé místo na hranicích panství!

Není to pouze zmíněný příběh, zaznamenaný olomouckým autorem Josefem Richterem, který považuje celou oblast za nešťastnou! „Smolno je strašlivé místo na hranicích tří panství.

Tam, kde se setkávají hranice veselíčského, lipenskéhno a kapitulního (myšlena hranice metropolitní Kapituly olomoucké – pozn. red.) panství, je malý kousek země nikoho.

V té prokleté zemi… se odjakživa pohřbívají sebevrazi,“ popisuje někdejší minulost oblasti na Olomoucku v knize Kde spí nejkrásnější upírka česká spisovatelka Blanka Jehlíková (*1958).

Přestože jde o dílo s fiktivním dějem, údaje z předchozího úryvku jsou věrohodné a přesné! Do odlehlého regionu u pramenů Odry jsou totiž přibližně mezi 16. a koncem 19. století svážena těla sebevrahů, ale i mrtví zločinci po vykonání exekuce.

A to jak ti skuteční, tak i domnělí. Lidé, kteří si sáhnou na život, popravení či osoby „paktující se s nečistými silami“ totiž nesmějí být pohřbeni do posvěcené půdy hřbitovů. Z jakého důvodu?

Propadnou „bezejmenní“ peklu?

Lidé kdysi věří, že tito „vyvrhelové“ nectí biblické desatero, a tudíž mají propadnout peklu! Proto má jejich pohřbení na území určité obce přinášet boží hněv a smůlu. A to v podobě neúrody, nečekaných epidemií, špatného počasí nebo nepřátel.

Zajisté jde o přehnaná tvrzení. Ale nemůže se neštěstí vskutku nějakým způsobem přenášet, jak naznačují záhadné příběhy? Sebevrazi i zločinci navíc kdysi zůstávají v opovržení a leží v bezejmenných hrobech.

Ani jejich skon není – ze stejného důvodu – většinou zapsán v matrikách. Záznamy o „bezejmenných“ se zapisují jen do takzvaných smolných knih.

Proč těla těchto nebožtíků končí na skládkách, rozcestích nebo na odlehlých pozemcích, jako je právě Smolná (název odvozen od smolných knih – pozn. red.)? Tato území nikomu nepatří nebo o ně kvůli odlehlosti a špatné pověsti majitelé nejeví zájem.

V případě moravské lokality se cosi šušká o dávném prokletí. Byla právě kletba příčinou zániku zdejší osady v 15. století?

Proč se báli vampýrů?

Lidé se kdysi sebevrahů a údajných zločinců bojí. Věří totiž, že se po smrti vracejí jako vampýři nebo zlí duchové!

„V noci se tam dějí strašlivé věci, přesto je třeba pohřbít sebevraha za hluboké tmy a předtím mu ještě sekerou nebo rýčem srazit hlavu,“ pokračuje vyprávění o podivných rituálech našich předků Jehlíková.

Kvůli nepřátelskému okolí a císařským zákazům jsou opravdu na Smolnou převážena lidská těla (zejména z jižní a střední Moravy – pozn. red.) pod rouškou tmy. Před pohřbením je nebožtíkům sťata hlava, čímž má být zaručen jejich posmrtný klid. Jde pouze o pověry?

Mnozí se prý neodváží vkročit do lesů, které jsou součástí Vojenského újezdu Libavá, ani dnes! Na návštěvníky prý padá podivná tíseň. Jiní mají slyšet zvláštní hlasy, zvonění umíráčku nebo spatřit záhadné mlžné postavy!

Odehrávají se zde kvůli stovkám zakopaných – a za života většinou nešťastných osob – paranormální jevy? Nebo za vším stojí ono dávné prokletí?