S ochlazením česko-ruských diplomatických vztahů bylo možno opět zaznamenat požadavek, aby Česká republika vrátila Rusku carský poklad, který si prý v tlumocích domů odvezli naši legionáři, aby posléze posloužil jako základní kapitál pro vznik Legiobanky ve dvacátých letech 20. století.

<>

◀▶

Velká škoda, že se Česká republika důrazně a oficiálně neohradí proti spekulacím typu, že legionáři ukradli carský zlatý poklad, když chápeme vznik československých legií v Rusku a dalších zemích jako důležitou etapu v cestě k naší novodobé samostatnosti v roce 1918, legionářů si vážíme a jejich památku ctíme.

Pravdou totiž je, že pohádková suma carského zlatého pokladu se rozplynula pod chtivýma rukama nejen bolševické vlády, ale například i sibiřského vládce admirála Kolčaka.

Z Petrohradu do Omska

Ruský zlatý poklad byl tvořen zejména zlatými pruty a mincemi. S vypuknutím politických bojů v Rusku v roce 1917 došlo k přesunu pokladu z Petrohradu na bezpečnější místo. Zlato však není ve válce nikde v bezpečí.

V polovině roku už se zlatý poklad nacházel v Kazani, centru bolševické moci v Povolží. Poklad začal už zde ubývat, protože z něho byla financována bolševická armáda. Zde na scénu „kauzy pokladu“ poprvé vstupují československé legie, které se v srpnu 1918 zásadním způsobem podílely na dobytí Kazaně ruskými demokratickými silami.

Carský poklad se dostal pod kontrolu ruské národní armády, která jej z důvodu bezpečnosti odeslala později do Samary. Není však pravdou, že by se tehdy ochrany a transportu zlatého pokladu účastnili příslušníci našich legií.

Ostatně, ze Samary se zlatý poklad pod ochranou ruské národní armády stěhuje na další místo – do města Ufa. Teprve dalšího převozu pokladu z Ufy do Čeljabinska se účastnily naše legie, pouze však ve formě vnější stráže vlaku.

Odtud poklad cestuje na další místo – do Omska.

Předání pokladu sovětským úřadům

I při tomto transportu asistovaly československé oddíly. Poklad si ovšem stále „hlídali“ úředníci ruské Státní banky. V Omsku skončila účast našich legionářů při ochraně zlatého pokladu. Další nakládání s carským zlatem už bylo v kompetenci admirála Kolčaka, kterého k moci – jako autokrata – vynesl státní převrat a svržení všeruské vlády v listopadu 1918.

Po rozpadu protibolševické fronty v roce 1920 se zlatý poklad, již značně zmenšený, opět dostává do blízkosti legionářů, kteří se však již stahovali do Vladivostoku. V lednu 1920 se jednalo o ukončení bojů mezi legiemi sovětskou vládou.

Součástí smlouvy bylo i předání zbylé části zlatého pokladu sovětským úřadům. To se také stalo a bylo řádně zaprotokolováno příslušnou komisí. Zlatý poklad pak převezla sovětská vláda na neznámé místo.

Legionáři se po mnoha letech bojů vrátili zpět do Československa.