Je noc z 24. na 25. prosince a malého chlapce probouzí šramot v přízemí domu.V pootevřených dveřích pokoje si všímá zvláštního světýlka. Vylézá z postele a zář se začíná pohybovat. Následuje ji ke schodišti, pomalu schází dolů. Někdo tam je.

Pak chlapci v hlavě exploduje hluboký, hrdelní, nelidský hlas: „Co tady děláš? Zmiz nahoru!“ Běží zpátky jako o život, srdce mu div nevyskočí z hrudi. To nebyl táta. Ani Santa Claus…

Píše se rok 2016 a v anglickém hrabství Kent se schyluje ke Štědrému dni. Na poslední chvíli se vrhá do tmy a zimy pozdně prosincového večera místní rodák Keith. Doufá, že ještě uloví nějaké dárky pro svoji manželku a dítě.

Ulice je liduprázdná, sníh mu křupe pod botami, vzduch mrazí. Míjí park a pobočku banky, když si skrze oblaky páry, které vydechuje, všímá blížící se podivné postavy.

„V té tmě jsem rozpoznával, že má na sobě nějaký starý dlouhý kabát, na hlavě cylindr a opírá se o hůl,“ popisuje Keith. Když se se staromódně oděným mužem míjí, nedá mu to a podívá se na něj.

V tom okamžiku s hrůzou zjišťuje, že dotyčný nemá žádný obličej, žádné rysy ve tváři. Je to jen temný, prázdný ovál. Keith se za ním prudce otáčí, ale dotyčný je v tu ránu pryč. „Neodešel, prostě najednou zmizel. Byl to ten nejděsivější zážitek mého života.

Jo, lidé mi to nevěří, ale to je mi fuk. Já se ten večer přesvědčil, že duchové existují. A každé Vánoce si na to setkání vzpomenu,“ uzavírá. Mohla ho jen zmást hra světla a stínů ve špatném počasí?  

Vánoční schovávaná na hřbitově

Další tajemný vánoční příběh nás přivádí na exotickou Samou, jeden z více než tisíce ostrovů v Polynésii. Jak se ukáže, i tady může člověka pořádně zamrazit. Australanka Pauline T. sem přilétá strávit Vánoce s rodinou.

Po večerech se chodí bavit s přáteli. Jednou si z nostalgie jdou zahrát na schovávanou. Na zdejší hřbitov… Tam se k nim přidává malý chlapec.

On piká, ostatní se schovávají ve stínech krypt a náhrobních kamenů, přičemž jediné světlo tu vychází z oken hřbitovního kostelíku. Partička ho slyší pobíhat mezi hroby, ale pak vše utichne. „Slyším kamaráda, jak říká, že ten kluk zaběhl do kostela.

Vydal se tam za ním, ale to už jsme ho jen slyšeli, jak huláká: ‚Kde je? Teď tady byl!

Kam zmizel?!‘ Šli jsme tam, kamarád jen řekl, že ten kluk se vypařil přímo před jeho očima, a pak se mu udělalo hrozně zle, omdlel.“ Paulinin kamarád se z prožitého šoku vzpamatovává dlouho. Udělalo se mu tak slabo kvůli leknutí?

Nebo skupinka svou přítomností na hřbitově rozzlobila místního malého nájemníka, jemuž rušila věčný spánek, a tak si s nimi na oplátku trochu pohrál?  

Indiánské Vánoce a návštěva ze záhrobí?

O Vánocích 1995 je Američance Victorii Page 12 let. Tráví svátky s širší rodinou v indiánské rezervaci v Severní Dakotě. Stromeček je nazdobený, dospělí sedí v obývacím pokoji a dívají se na televizi, děti si hrají dlouho do noci.

V jednu hodinu se vrací z práce i Viktoriina starší sestřenice. Viktorie na ní mává z okna, ale sestřenice se zatváří podivně. Po příchodu se se všemi pozdraví, obejme, a pak se upřeně zadívá na Viktorii. Jde k ní a ptá se:

„Kdo to tam vedle tebe stál?“ Mladší příbuzná vůbec netuší, o čem to mluví. „Ale ano, vypadalo to úplně jako tvoje máma,“ pokračuje sestřenice v šokujícím rozhovoru.

Viktoriina maminka je tou dobou už totiž mrtvá… „Stála tam a hladila tě po vlasech,“ stihne ještě říct, než si obě se slzami v očích padnou kolem krku. Od té doby si prý během Vánoc všímají u Pageových nadpřirozených jevů pravidelně. Ale neděsí je to.

Myslí si, že je skutečně navštěvuje zesnulá matka Victorie. Mají pravdu?