Před téměř 50 lety byla na Měsíci na západním okraji Mare Crisium objevena několik kilometrů dlouhá klenba nebo most. Existenci útvaru potvrdila řada spolehlivých zdrojů. Pak ale podivný lunární most náhle zmizel a vědci začali své původní závěry popírat.

Pro vědeckého redaktora deníku New York Herald Tribune Johna J. O’Neilla je ráno 29. července roku 1953 jako žádné jiné. Vše začíná v okamžiku, kdy zamíří svůj hvězdářský dalekohled k Měsíci a začne pozorovat západní okraj Mare Crisium, tedy Moře nepokojů.

Nízké Slunce osvětluje vysoké vrcholky oblasti, které jako ostrovy vyčnívají v černém moři stínů. Vzápětí se ale veškerá O’Neillova pozornost zcela soustřeďuje na malý vějíř světla prorážející okolní temnotu.

Vychází z malé mezery mezi špičkami dvou měsíčních mysů Promontorium Olivium a Promontorium Lavinium v místech, kde by žádný podobný útvar neměl být. O’Neill ze zvědavosti zesiluje zvětšení na svém teleskopu, díky čemuž se před očima objevuje něco naprosto neuvěřitelného.

Vypadá to jako gigantický přírodní most, který se klene mezi jmenovanými výběžky měsíčního pohoří. Objevil snad nový útvar, kterého si při žádném z předešlých pozorování nikdo nevšiml, dokonce ani on sám?

ÚTVAR JE SKUTEČNÝ!

Domnělý O’Neillův most se táhne na délku asi 19 kilometrů, vysoký je asi 1.5 kilometru a jeho předpokládaná šířka podle pozdějších propočtů činí 1.25 kilometru. čímž mnohonásobně zastiňuje všechny přirozené útvary tohoto typu na Zemi.

Nejdelší přírodní most, čínský skalní oblouk Xianren je dlouhý „pouhých“ 122 metrů. Po 90 minutách pozorování je O’Neill zcela přesvědčen, že jej nešálí zrak.

Informuje proto další pozorovatele a ti jeho objev potvrzují. Nejslibnější potvrzení přichází od Hugha Percyho Wilkinse (1896–1960), ředitele lunární sekce Britské astronomické asociace, který k ověření existence oblouku použil mnohem výkonnější reflektor.

Wilkins viděl nejen oblouk, pod nímž proudilo sluneční světlo, ale také stín mostu na okolním měsíčním terénu.

Zdá se, že měsíční most je nade vší pochybnost skutečný. Wilkins o pár měsíců později o mostu vypráví i v televizní rozhovoru a na dotaz, zda nemohlo dojít k nějaké chybě v pozorování k překvapení posluchačů odpovídá:

„Ale ne, to není vůbec žádný omyl. Potvrdili to i další pozorovatelé. Vypadá jako umělý.“ Kdo by ale takový most mohl vytvořit v době, kdy do ikonického přistání prvního člověka na Měsíci zbývá ještě 16 let?

JE TO JEN STÍN?

Wilkinsovo vyjádření upoutá pozornost světového tisku a články o možné umělé stavbě na Měsíci zase vyvolají hněv jeho skeptických kolegů. Zvláště poté, co se v USA začnou šířit nesmyslné zprávy o tom, že útvar prý byl vytvořen nárazem létajícího kotouče z Venuše.

Tyto zprávy způsobí, že astronomové, kteří existenci mostu původně potvrdili, nyní svá pozorování popírají. Nechtějí totiž být spojováni s kontroverzním objektem, který by mohl navždy poskvrnit jejich reputaci. S

keptičtí vědci obvykle prohlašují, že s nejvyšší pravděpodobností šlo jen o hru světel a stínů a žádný most, natož umělý, v Moři nepokojů nestojí. Celá záhada nakonec skončí stejně náhle, jako se objevila.

Sporný O’Neillův most jednoho dne jednoduše zmizí a už jej nespatří ani ti, kteří o jeho existenci nikdy nepochybovali. Dnes jsou na jeho místě patrné jen dva malé krátery.

Co se před 70 lety v Moři nepokojů odehrálo? Došlo ke zřícení neobyčejného přírodního útvaru nebo ke zničení umělé stavby? Či snad žádný most nikdy neexistoval?