Sami svobodní zednáři svou tradici odvozují od středověkých cechů zedníků a stavitelů. Jejich mystika jde prý v čase zpět až do dob Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Zednářství v dnešním slova smyslu vzniká ale až na počátku 18. století v Anglii.
Hned se mění v elitní společenské sdružení, které propaguje etické hodnoty a humanitu. „Chtějí politický a společenský vliv, potřebují tahat za nitky světového dění,“ ozývá se jejich směrem kritika.
Tajemnost zednářských lóží, které většinou nemluví o svých aktivitách a členech, konspiračním jen nahrává. Skutečnost je ale alespoň u nás s velkou pravděpodobností někde jinde…
Masaryk, Mucha i Beneš
Čechy a Morava si, pokud jde o zednářství, mohou potřást triumfálně rukama. Zednářství tu má dlouhou tradici. První lóže se zde objevují po roce 1741. Zámecké knihovny mnoha šlechtických rodů hned naplní zednářské publikace.
Do zednářských lóží patří takoví významní představitelé první republiky jako Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), Edvard Beneš (1884–1948) a Jan Masaryk (1886–1948), ale také vynálezce František Křižík (1847–1941) nebo malíř Alfons Mucha (1860–1939).
Velká lóže se probouzí
Komunismus zednářství v Československu na dlouhou dobu uspí, ale od 90. let má spolek opět zelenou. Symbolicky 17. listopadu 1990 se v Martinickém paláci na Pražském hradě schází 18 z 31 zednářů, kteří přežili období totality.
Společně vydávají provolání, v kterém stojí: „My, zednáři České republiky, po obnovení demokratické české státnosti a po obnovení naší činnosti se znovu hlásíme k odkazu J. A. Komenského, T. G. Masaryka a zednářských předků.
Chceme jako oni sloužit své vlasti a lidstvu, pěstovat občanské ctnosti a hájit ideály humanitní a demokratické v duchu přátelství a tolerance, v bratrském řetězu se svobodnými zednáři celého světa.“ Tohle provolání se stane základem zednářské činnosti od 90. let dodnes.
Na každém šprochu…
V dějinách je zednářům často předhazováno, že ovlivňují světovou politiku a tahají za nitky dění.
I když oficiální prohlášení zednářských lóží mluví jen o charitě a bratrské podpoře, je už jenom výčet významných politiků, kteří prokazatelně byli zednáři, poněkud výmluvným znamením, že na každém šprochu je pravdy trochu.
Zednáři tají seznamy členů, ale tu a tam se k nim někdo veřejně přihlásí.
Občas takové přiznání spustí i pěkný skandál – odpadlý katolický kněz a dominikán Ivan Odilo Štampach (*1946) tak kupříkladu v jednom televizním pořadu prohlásil, že nejen on sám je už mnoho let zednářem, ale že na zednářské obřady půjčoval církevní vybavení dokonce i arcibiskup Dominik Duka (*1943)!
Charita na prvním místě
Církevní místa jakékoliv spojení se zednáři popírají, konec konců stále platí jejich církevní zákaz z roku 1737. Počet zednářů ve vyšších společenských patrech nejrůznějšího druhu – v církvi, politice i umění – je ale faktem.
Když se mimo záznam zeptáte samotných zednářů, sami vám potvrdí, že se v jejich řadách leckdo známý a vlivný vyskytuje. Jedním dechem ale dodávají, že dnes již zednáři nemají žádné politické ambice a soustřeďují se opravdu jen na charitu.