Dav zdraví Svatého otce. Ten se ale potácí a drží za břicho. V jednu chvíli se svalí na zem. Záhy nato začne papež před zraky věřících rodit! Neposkvrněné početí je jedna věc, ale tohle? Nejde ale o žádný zázrak, všechno je totiž jeden velký podvod!

„Copak církev nezůstala bez panovníka dva roky a pět měsíců, kdy se říká, že papežský stolec okupovala Jana?“ snaží se český teolog Jan Hus (1369–1415) před kostnickým koncilem zpochybnit autoritu nejvyššího církevního úřadu.

Biskupové se na sebe jen nervózně podívají, ale proti námitce se nezmůžou na slovo. Hus si ale takovou argumentací moc nepomůže, spíše naopak. Důležité ale je, že zápis z Husovy obhajoby dokládá, že na začátku 15.

století byl příběh o papežce Janě dobře znám a navíc jej všichni brali jako historický fakt. Opravdu tedy jde o pouhou legendu?

PO STOPÁCH HISTORIE

Někdy se uvádí, že nejstarší zmínka o ženském papeži pochází z rukopisu Chronographia tripartita, který roku 875 sepsal církevní archivář Anastázius Bibliothecarius (asi 810–878). Problém je, že zápis o Janě byl na rukopis podle všeho dopsán někým jiným až mnohem později.

Nejde tedy o spolehlivý zdroj. Další záznam pochází až z roku 1262. V kronice Martina z Opavy (†1279) autor přehledně předkládá celý příběh o Janě – tedy alespoň její nejznámější verzi. Píše zde o ve vědách nadané dívce, která si díky své učenosti získala v Římě tak velkou přízeň veřejnosti, že ji zvolili papežem.

Následně otěhotněla a když během těžkého porodu zemřela, byla na témže místě pochována. „Není uvedena ani v soupise papežů, jak kvůli svému ženskému pohlaví, tak kvůli ohavnosti takového jednání,“ píše Martin.

KONSPIRACE VZDOROPAPEŽE?

Podle trochu odlišné verze se Janě podaří dostat do čela římskokatolické církve méně poctivým způsobem. Klíčovou roli zde hraje již zmíněný Anastázius. Ambiciózní církevní úředník tráví v přítomnosti papežského stolce prakticky celý život.

Pontifikové přicházejí a odcházejí, ale on zůstává. Sám se nechává roku 855 podvodem zvolit vzdoropapežem! Ve funkci se ale udrží sotva tři dny, po nichž je svržen. Tím ale podle některých badatelů neřekl své poslední slovo.

„Když neuspěl Anastázius, nechala se zvolit za papeže Jana, která patřila do blízkého okruhu předchozího papeže Lva IV., a je skutečností, že tehdy byli papeži volení především z této skupiny,“ překládá teorii současný český publicista Richard Händl.

Co s tím má společného Anastázius? Ten má údajně být Janiným milencem a současně otcem jejího dítěte!

PAPEŽSKÝ PŘEVLEK

Jejímu zvolení mělo napomoci několik věcí. Zaprvé v 9. století hlavu církve nevolí konkláve kardinálů jako je tomu dnes (to zavedl až roku 1274 papež Řehoř X.), nýbrž římský lid, který údajně jednohlasně dává schválí boží vůli.

Zadruhé – a tato skutečnost asi nejlépe vysvětluje nejzřetelnější důvod údivu nad zvolením ženy do úřadu –, ve stejnou dobu se u kněžích zrovna začíná nosit oholená tvář namísto klasického rostlého plnovousu.

Okolnosti jí napomohou a tak nestačí moc, aby se do úřadu Ježíšova náměstka probojovala i žena převlečená za muže. Nehledě na to, že svou roli dost možná sehrála i splývavost papežského oděvu, který hodně skryje.

USMÝKÁNA K SMRTI?

Ať už se na stolec dostala Jana jakkoliv, všechny verze příběhu se shodují na tom, že ve funkci vydržela jen asi dva a půl roku, a to mezi lety 855 a 858 (podle oficiálních dokumentů Vatikánu v této době vykonával svůj pontifikát Benedikt III.).

Osudného roku 858 však mělo dojít k neštěstí. „Protože neznala čas porodu, začala rodit… a mezi Koloseem a kostelem sv. Klimenta povila dítě,“ píše dále kronikář Martin s tím, že záhy na místě zemřela na porodní komplikace.

Podle jiných zdrojů byl Janin konec ještě drastičtější. Podvedení Římané prý nebohou Janu ihned poté, co porodila, uvážou za koně a na kamenné dlažbě uvláčí k smrti. Většina dnešních historiků však příběh o papežce Janě zpochybňuje.

Legenda podle některých mohla vzniknout coby satira na papeže Jana VIII. (úřad vykonával 872–882), který byl prý příliš mírný až zženštilý, a tak mu jeho kritici mohli začít přezdívat „Jana“ namísto Jan.

Autor článku: Filip Krumphanzl