Neidentifikované létající objekty, ve zkratce UFO, fascinují pozorovatele napříč dekádami. Podezření, že se po nebi prohání létající talíř, patřící do neznámých sfér vesmíru či reality, se najdou i u nás v tuzemsku. Vyprávět by o tom mohli zejména obyvatelé středočeského Miličína…

Na polovině cesty mezi středočeským Benešovem a jihočeským Táborem se nachází ne příliš velká, na první pohled „tuctová“ obec Miličín. Nic nenasvědčuje tomu, že by její okolí navštívili „vetřelci“ z vesmíru. V parném létě 1991 se zde přitom dějí věci více než znepokojivé.

Nepřirozené objekty

Miličín je centrem oblasti, které se říká Česká Sibiř. Jde o poměrně souvislý pás vrcholů, dosahujících až 700 metrů nad mořem, vzhledem i tvarem připomínající náhorní plošiny, jež jsou zpravidla opuštěné.

Kopce jsou zároveň místem, které si domnělá mimozemská delegace vybere jako místo k návštěvě. Rozruch, který v oblasti způsobí, panuje v myslích místních dodnes.

„Byl to pátek po 22. hodině v první půli července 1991. Byla tmavá noc a náhle mě upoutala velká záře, která zaplavila celý prostor před chatou. Zdroj vzniku záře nemohu určit.

Podle mého odhadu, kam jsem z okna dohlédla, mohla být délka záře 120 až 130 metrů a šířka před chatou 12 až 15 metrů. Světlo byl tak intenzivní, že jsem na zahrádce viděla jednotlivé sazenice jahod a u růží květy s listy.

Bylo to fantastické, až na ten stísněný pocit z něčeho nepřirozeného,“ popisuje tehdejší události jedna ze svědkyň, která má v oblasti chalupu. Dodává, že jasné světlo zářilo víc jak 30 minut.

Svědectví rychle přibývá

To však zdaleka není všechno. Podivný jev zažívá tatáž svědkyně také v prosince téhož roku. „Jela jsem do chaty pro jablka. Ten den tam bylo asi 30 centimetrů sněhu, k chatám přede mnou nikdo nešel, první stopy jsem prošlapávala já.

U chaty před verandou jsem našla šest stop, byly v jednom místě, nikam nevedly a v okolí se jinde nevyskytly,“ popisuje. Stopy prý nebyly lidské ani zvířecí. Byly nadměrně dlouhé a tvořily je čtyři drápy.

Svědectví strach nahánějících událostí ale přibývá jako hub po dešti. Případem se začne zabývat také Projekt Záře, který mapuje možné výskyty UFO na území České republiky a postupně sesbírá několik velmi podobných výpovědí o dění z roku 1991.

Zkamení jí nohy

Snad ve všech figuruje velká zářící koule, která se objevuje v dáli na poli, na kopcích, ale třeba i na střeše stavení. Ta sice nejednoho místního vyděsí, zděšení ale vzbudí i bytosti, které se v blízkosti koulí pohybují.

Podle popisů několika lidí jde o třímetrové postavy, které často doprovází „cosi“ připomínající velkého psa. Jedna ze svědkyň, opět rekreantka z Prahy, vypoví následující: „Sedly jsme si na pole a za chvilku pole něco osvítilo.

Tak jsme tedy pátraly, co to je a bylo tam… zpoza toho pole šla nahoru taková obrovská červená, rudě červená koule, která ze sebe vypouštěla nějakou energii, jelikož se vlnila.“ Koule ji a její dvě známé začne sledovat.

Ženy vezmou nohy na ramena a utíkají do vesnice. Koule míří za nimi a začne měnit barvu. V určitý moment se jedna z žen zastaví a upřeně se na přibližující se objekt zadívá. Jako kdyby zkameněla. Do koule zírá několik dlouhých sekund.

Až po chvíli se zase rozběhne a později vypoví, že běžet chtěla hned, ale nemohla. Zabránila jí v tom jakási podivná energie.

Nebyl to jen Měsíc?

To samé se stane jednomu z chlapců, který záři přicházející do vesnice pozoruje. V jeden moment celý zkoprní a vypadá to, jako kdyby jej koule něčím hypnotizovala. Pak se „odvalí“ na jednu z domovních střech a pak zase na druhou a na další.

Svědci vylučují, že by šlo o Měsíc. Energií nabitá koule se mihotá a pohybuje se zcela jinak než naše přirozená družice.

Uspokojivé závěry chybí

Hlášení několika desítek lidí jsou vesměs velmi podobná. Světelné koule místní pronásledují, a dokonce k nim mají vysílat i paprsky. Jeden ze svědků uvádí, že jej koule „přesune“ asi o 30 metrů dál a v čase o hodinu později!

Třímetrové postavy se spolu s koulí snaží některé obyvatele Miličína kontaktovat, vesměs neúspěšně. O celém dění v obci se příliš neinformuje, informace o UFO se nešíří, českou společnost zprávy o podivnostech míjejí.

Badatelé, kteří se snaží záhadě přijít na kloub, nenabízejí věrohodné vysvětlení jevů a záležitost uzavírají po svém. Podle nich není příliš pravděpodobné, že by si svědci celou událost vymysleli a že pravděpodobně nejde o historky opilých obyvatel a rekreantů.

Jedním z očitých svědků byl i mezenský starosta (obec Mezno je vzdálena necelých 5 kilometrů od Miličína, pozn. red.), všeobecně považovaný za velmi seriózního člověka.

Zároveň ale nenabízejí uspokojivou odpověď, co přesně se ono léto a zimu 1991 v Miličíně dělo. Alespoň ne odpověď, jež by se zakládala čistě na rozumovém úsudku.

Narušitel nad Československem

Třicet let starý případ si nezadá ani s „nejslavnějším“ zpozorovaným UFO nad naším území. Musíme se však vrátit ještě o další čtyři roky dál do minulosti a přesunout se o několik desítek kilometrů dál na jihovýchod poblíž Vranova nad Dyjí.

UFO tam mají spatřit příslušníci československé armády přímo ve vzduchu.

Vrtulník startuje z Božic na Znojemsku, píše se 12. červenec 1987. Studená válka sice pomalu, ale jistě končí, i přesto je ochrana vzdušného prostoru socialistické republiky prioritou číslo jedna.

I to je jeden z důvodů, proč výše zmíněný den nasedá podplukovník T. do armádního vrtulníku. Rozkaz zní jasně, je třeba pronásledovat neznámého narušitele. Nic víc, nic míň.

Složité manévry přímo nad přehradou

Celkem tři členové posádky zprvu marně pátrají po tělese, narušiteli, jenž jim byl nahlášen. Po několika minutách tápání nepřítele konečně spatří. Nachází se nad nimi ve výšce asi 2000 metrů.

Jde o tmavé, stříbřité těleso ve tvaru doutníku, které přiletělo z rakouské strany. Není to žádný známý typ letounu, nemá kabinu a ani křídla, jak bývá zvykem. Vrtulník má nelehký úkol. Těžko identifikovatelný objekt musí sestřelit.

Hned v prvním momentě zaměřování je jasné, že nepůjde o žádnou hračku. Doutníkovité těleso začne prudce manévrovat, jako by dokázalo přečíst úmysl posádky vrtulníku, navíc se nahne směrem ke slunci, aby své pronásledovatele oslnilo.

Úkol neulehčí ani fakt, že se oba letící objekty nacházejí nad v létě hojně navštěvovanou Vranovskou přehradou.

„Když dostanete rozkaz k palbě a uvědomíte si, že pod vámi je spousta lidí, ještě ke všemu na přehradě, tak potom začnete přemýšlet trošičku jinak,“ vypoví jeden z členů posádky vrtulníku s odstupem v roce 1999.

Možná není z tohoto světa

Komplikovaná mise se nezdaří. Už po několika málo minutách se pilotovi těleso vytratí z dohledu. Naváděcí středisko řídící se podle radarů má ale jiné informace! Objekt se naopak k vrtulníku blíží čím dál rychleji.

„Právě jste se minuli vlevo,“ slyší posádka vrtulníku, která ale nic nevidí. Těleso se dle radarů odebere na východ směrem k Bratislavě, pak se z jejich dohledu zcela vytratí.

Členové posádky vrtulníku se po celém incidentu vrhnou na vypočtení rychlosti letícího objektu a dojdou k zajímavým závěrům.

Létající doutník podle jejich propočtů vyvinul úctyhodnou rychlost 2700 km za hodinu, vznášet se ale dokázal i při pouhé rychlosti 60 km za hodinu. Nadřízené výpočty příliš nevzrušují a dělají, jako by k ničemu nedošlo. Vranovský incident jako by se nestal. Všechny záznamy radiokorespondence musejí být nenávratně zničeny.

Důkazy nenávratně zničeny

Proč armádní kruhy dokumentaci nezachovaly, je velkou neznámou. „Těžko říct. To už jsou dneska pouze spekulace. Podle mě se ten letovod trošičku unáhlil s povelem k palbě.

No a když se zjistilo, že to byl objekt, který v podstatě nebyl aeroplánem, tak zřejmě usoudili, že bude lepší, když se to zkrátka nějakým způsobem smaže a stopí,“ vypoví podplukovník T. několik let po události.

Den v zimní noci?

Nyní se vydejme na Uherskohradišťsko, do malebné krajiny Slovácka. Píše se 22. leden 1995, táhne na desátou večerní a všude je černočerná tma. Náhle se krajinou rozhostí tajemná, ale velmi intenzivní záře nápadně připomínající záři polární.

Následující dny plní stránky Slováckých novin dohady o tom, co se tu noc vlastně stalo. Dle svědectví světlo přicházelo seshora, utlumovalo se a znovu rozjasňovalo. Někteří jedinci dokonce popíší, že světlo jako kdyby „vybuchovalo“.

Celkem se nasbírá 19 na sobě nezávislých svědeckých výpovědí, jasné vysvětlení mezi nimi ale není.

Záře osvítí Hradiště

Jas nad Uherským Hradištěm a okolím uprostřed noci nabýval barvy zelené a modré. Problikávání této záře mohlo být způsobeno nadměrnou oblačností, hůře už se ale vysvětlují zvukové projevy úkazu. Lidé hovoří o zvláštním dunění a hukotu neznámého původu.

Zvukové jevy mohou polární záře skutečně, ovšem ne moc často, doprovodit. Jde ale spíše o jakýsi praskot elektrických výbojů, nikoli o plynulé hučení a drnčení.

Racionální vysvětlení jevu pak naruší svědectví jistého pana Juřičky z Kunovic, jenž oné noci řídil automobil mezi Bánovem a Uherským Brodem. Řidič popisuje, že při sjezdu k Brodu spatřil ve výšce až 500 metrů oranžově zářící obrovskou kouli.

Ani ne po půl minutě se koule náhle vytratí. I několik dalších výpovědí hovoří o pulzující červené a oranžové kouli, která problikává mezi mraky.

Armáda tělesa dosvědčí

Posledním střípkem do pomyslné mozaiky jsou pak vojenská hlášení z nedalekého Slovenska. Ta uvádějí, že se 22. ledna po půlnoci na obloze pohybovalo blikající těleso o velikosti pětinásobku jasné hvězdy.

Hlášení dokonce udávají proměnlivost barvy tohoto tělesa. Objekt získával nádech zelené, modré, ale i rudé a oranžové a nejzřetelněji byl pozorován kousek na jihu od Trnavy.

Tezi, že by mohlo jít o vojenské nebo dopravní letouny, armádní kruhy popírají – v době pozorování podivné elipsy a oranžové koule měl být vzdušný prostor v oblasti zcela čistý.