„Viděl jsem jeho osvobozeného ducha, jak stoupá k nebi a radostně tleská rukama!“ vzpomíná významný anglický umělec William Blake na smrt svého bratra. Ani během vlastní smrti nezůstane ušetřen podivných vidin a vizí.

Básník, malíř, grafik a průkopník surrealismu, to vše se spojuje v osobě anglického velikána Williama Blakea (1757–1827). Blake má však údajně jeden netypický dar navíc. Dokáže prý nahlížet do paralelních světů a je jedním z nejznámějších vizionářů všech dob.

Mystika ho přitahuje

William se narodí jako druhé dítě z pěti potomků obchodníka s pleteným zbožím a velmi brzy se stane vášnivým obdivovatelem jistého švédského mystika Emanuela Swedenborga, který se k Williamově radosti na nějaký čas zabydlí v Londýně.

Chlapec je velmi aktivní a záhy se ukazuje, že je i mimořádně nadaný.

Zasmušilý v depresi

Většinu času skládá verše v obchůdku svého otce, rád také maluje a postupně se pouští i do složitějšího žánru filozofování.

Aby toho nebylo málo, William má hudební sluch a nadání, a tak se nejednou stane, že když složí nějakou píseň či báseň, rovnou k ní vymyslí i vhodný hudební doprovod.

Jestli si myslíte, že ho tyto schopnosti naplňují a on tak vede spokojený a šťastný život, nemohli byste se více mýlit. William Blake dozrává ve věčně smutného, melancholického a mystikou ovlivněného mladého muže.

Život mu začnou znepříjemňovat i všudypřítomné hlasy, které jako kdyby přicházely přímo z nebe.

S autoritami si nesedne

Mladík se nejprve vyučí rytcem, pak svou životní pouť nasměruje na Královskou akademii umění, kterou ovšem nedokončí. Může za to jeho vznětlivá povaha. Williama doslova rozčílí doběla, když se mu jeden z vedoucích malířů akademie snaží poradit.

„Uvolněte se, berte malování zlehka,“ zní údajně slova, kvůli kterým William na akademii skončí. V osobním životě se mu daří o něco víc, 18. srpna 1782 si vezme negramotnou dceru zahradníka Catherine Boucherovou.

Své manželství bere poměrně vážně a ihned po svatbě se rozhodne, že Catherine naučí číst i psát. Ona mu na oplátku pomáhá s jeho rytinami. Navíc je to právě Catherine, která jako první skutečně věří Blakeovým vidinám a nebojí se jej označit za proroka.

Duch bratra jej žene dál

S její podporou se kariéra rozervaného mládence pomalu, ale jistě rozjede tím správným směrem. Blake se stane originálním umělcem, který své schopnosti a vize promítá přímo do uměleckých děl. Navíc vynalezne novou metodu tisku svých sešitků s básněmi.

Ačkoli připouští, že je mimořádně nadaný, příčinu nehledá tak úplně u sebe. Často hovoří a píše o svém zesnulém bratrovi, respektive o jeho duchovi. Bratrův duch prý k Blakeovi často promlouvá a postupně mu odhaluje nová a nová tajemství umění.

Velikáni přicházejí

Záhadné vize ale přicházejí k Blakeovi už odmalička. Pamatuje si například, jak jej ještě jako malého chlapce navštívili andělé v čele s prorokem Ezechielem. Nějaká záhadná síla ho pak nutila vzít do ruky pero a skládat verše, malovat a psát.

Postupně jej v různých vizích navštívili taktéž velikáni jako Mojžíš, Homér, Vergilius, Dante Alighieri nebo John Milton. Všechny tyto významné osobnosti také k Blakeovi promlouvaly a inspirovaly jej.

Na stromech vidí anděly

Ještě než se vůbec naučí číst psát a počítat, Blake tvrdí, že smrt je jen jakýsi přechod z jedné místnosti do druhé. Dospělým říká, že na obloze vídává válečníky s meči a kopími a že na větvích obyčejných stromů vidí sedávat anděly se zářícími křídly.

Jednou dokonce prohlásí, že spatřil samotného Boha. Všechny tyto vize později Blake zvěční na papíře. Na něj přenese většinu vizí, které jej stihnou.

Mrazivá je zejména série jeho skic s portréty, jíž se říká Hlavy duchů, obavy vzbuzuje také malba Velký rudý drak.

Naučí se psát obráceně

Blake je přesvědčený o existenci paralelního světa, ve kterém je všechno úplně jinak, než jak se nám to jeví ve skutečném světě. Možná i proto se z vlastní vůle rozhodne naučit psát zprava doleva, unikat ze zjevné reality, která jej příliš nezajímala.

Umělec spíš často a rád uniká do sfér fantasy, postavami v jeho dílech se stávají Atlanťané, druidi a všichni ti, které potkává ve svých stavech alternativního vědomí.

Klidí se mu z cesty

Zuřivost a vztek, emoce, které zřejmě stály za tím, že Blake nedokončil akademii, se objevují vždy, když je někým vyrušován. Doslova záchvaty vzteku jej přepadnou zejména tehdy, když jej někdo „vzbudí“ z prožívání sfér druhého, paralelního světa.

Hlavním problémem ale je, že zasvěcených je málo a málokdo tak pozná, kdy se Blake plně nachází v realitě, a kdy „cestuje“. Jednou se dokonce stalo, že mladíka, jenž jej nevědomky vyrušil, dopálený Blake málem vyhodil z okna.

Ne, skutečně není příliš divu, že si okolí o Blakeovi vypráví všemožné historky, které mají jednoho společného jmenovatele – považují jej totiž za blázna.

Zrůda ho vyžene z domu

Umělec je přesvědčen, že svá díla může tvořit jen tehdy, když mu světlo z paralelního světa napoví, co má stvořit.

Umění vnímá skutečně jako něco transcendentního, přesahujícího malost člověka, který se nedokáže ponořit do své mysli a svou duši ponechává ve stavu pomyslného spánku. Ale to není Blakeův případ. Ten skrz svou duši proniká mnohem dál.

Blake si například vzpomíná, jak jednou ve svém domě spatřil šupinaté, skvrnité, hrůzně vypadající stvoření s lidským tělem, jež bylo zasypáno malými blechami. Stvůra sestupovala ze schodů, pomalu, přímo k němu.

Vyděšený tvůrce rychle vezme nohy na ramena a bezcílně uteče z doma. Později tento svůj děsivý zážitek ztvární v obrazu příznačně nazvaném Duch blechy. „Zeptal jsem se ho, jestli pro mě může namalovat to, co viděl.

On na to řekl – vidím ho přímo před tebou. Tak jsem mu dal papír a tužku a on začal kreslit portrét. Vypadalo to, jako by měl blechu přímo před sebou,“ vzpomíná na okolnosti vzniku díla astrolog a Blakeův přítel John Varley.

Smrt s velkou parádou

Nebyl by to William Blake, aby s jeho smrtí nebyla spojena další záhada. Blake umírá v devětašedesáti letech, 12. srpna 1827, zrovna když pracuje na ilustracích pro Dantovu Božskou komedii.

Lékaři, přivolaní k posmrtné posteli, nejsou schopni říct, co je příčinou velikánovy smrti. Uspokojující odpověď by možná nabídly síly z onoho paralelního světa, na který se však v danou chvíli nikdo nedokáže napojit. Tedy s výjimkou umírajícího Blakea.

Ten se ani během vlastní smrti nebojí toho, co právě nastává. Když vydechuje naposledy, před svými přáteli začne zpívat o všem, co zrovna vidí v nebi. Jeho duše se pomyslně přesouvá z jedné „místnosti“, do té druhé.

Po manželově odchodu spatří vdova Catherine Blakea ještě jednou. Prý se jí zjeví jeho duch, který jí předá několik důležitých rad a doporučení.

Mezi lidmi se pak traduje, že vždy, když má někdo zájem o nějaký obraz zesnulého manžela, Catherine se s ním musí o koupi nejdřív poradit.