Není pochyb o tom, že lidé jsou křehotinky. V bezpečí bubliny zemské atmosféry sice prospívají, ale vezměte je do vesmíru a už potřebují speciální oblek, aby přežili tamní nehostinné prostředí – na cestu na Mars a dál však bude třeba mnohem víc.
Lidstvo si žije v teple a pohodlí na dně oceánu vzduchu, který pokrývá planetu Zemi. Tlak vzduchu tady je tak akorát, aby člověku umožnil dýchat a přežít.
Na Marsu jako na Zemi
Pokud se ale mají naplnit vize autorů science fiction o meziplanetárním, a dokonce mezihvězdném cestování a osidlování vzdálených planet, možná je na čase zamyslet se, jak člověka vylepšit, aby se cíle své cesty vůbec dožil – a to i v případě, až se něco zvrtne.
V souvislosti s osidlováním Marsu se přitom hovoří i o tzv. terraformaci Marsu – tedy hezky po česku jde o zpozemštění Marsu. Jde o proces, kdy se prostředí na Marsu přizpůsobí tak, aby vyhovovalo křehké stavbě lidského těla.
Jenže tento přístup je zatím čistě hypotetický – a dlouho hypotetický i zůstane, protože nejnovější technologie ho ještě nedohnaly.
Vznik kyborga
Zcela opačný přístup přitom prosazovali už v roce 1960 původem rakouský vědec Manfred Clynes a americký vědec Nathan S. Kline. Ti tvrdili, že místo planety by se měl raději „vylepšit“ sám člověk.
Jsou to oni dva, kdo vymyslí pojem „kyborg“ – tedy stvoření, které má organické i mechanické části těla.
Myšlenkou se dokonce zabývali i vědci z NASA, jejich nadšení ale opadlo v momentě, kdy se dva stoprocentně přírodní lidé, Neil Arsmtrong a Buzz Aldrin, prošli 20. července 1969 po povrchu Měsíce.
Roboti na dálkové ovládání
Pak je tu samozřejmě možnost genetické úpravy samotného člověka, aby dokázal přežít v nehostinném prostředí vesmíru třeba i bez kyslíku a bez vody, které jsou jinak životně důležité. To ale samozřejmě stále vzbuzuje vášnivé debaty o etické stránce věci.
Další možností je, že naše vesmírné sousedy nebudou prozkoumávat lidé, ale umělá inteligence a roboti, kteří budou řízení ze Země stejně, jako se ovládají sondy na Marsu.