Když byla ve struktuře zdi starobylého normanského kostela v britské vesnici Tockenham objevena zazděná tajemná socha, nejprve se uvažovalo o tom, že jde o skulpturu svatého Kryštofa. Nakonec se však odborníci přiklonili k názoru, že jde o vypodobnění římského ochranného ducha známého pod označením genius loci.
Ochranný duch genius loci byl ve starověkém Římě velmi populární. Jednalo se o ducha konkrétního místa, který zdůrazňoval vztah člověka s jeho bezprostředním okolím. V římské mytologii byl genius loci zobrazován jako konkrétní postava vybavená charakteristickými ikonografickými atributy, například hadem.
Genius loci a čeština?
Genius loci nepozorovaně přešel i do našeho jazyka prostřednictvím ustáleného latinského slovního spojení genius loci. A tak píšeme v srdečných pozdravech nadšeně, že nás uchvátil genius loci umístění hotelu při naší dovolené, aniž bychom měli na mysli nějaké konkrétního bůžka celé lokality.
Spíše tím vyjadřujeme specifické kouzlo popisovaného místa, jeho harmonii, atmosféru a estetiku.
Z vily do kostela
Pojďme však k záhadě, kterou jsme zmínili v našem titulku. Jak se dostala skulptura římského ducha do kostela na britském venkově? Odpověď poskytli archeologové, kteří v okolí vesnice Tockenham odkryli základy antické vesnické vily.
Římané v této oblasti žili od poloviny druhého do konce čtvrtého století našeho letopočtu. Později byla vila zdrojem levného stavebního materiálu.
Poněkud apatičtí zedníci využili při stavbě farního kostela nejen římské cihly a dlaždice, ale i skulpturu genia loci. Ochranný duch v kostele má tím pádem hromsky dlouhou nepřetržitou službu: od antiky až do současnosti.
Pokud už píšeme, že nějaké místo má kouzelný genius loci, v případě kostela ve vesnici Tockenham to rozhodně není jen plané přirovnání.
