V průběhu druhé světové války si představitelé Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu vysloužili označení „Velká trojka“. Setkávali se na konferencích, kde řešili průběh konfliktu i poválečné uspořádání světa.

V roce 1943 proběhla jedna z těchto konferencí v Teheránu. Šlo v Íránu „Velké trojce“ o život?

Na přelomu listopadu a prosince 1943 hostila sovětská diplomatická mise v Teheránu konferenci, na které se setkali Josif Vissarionovič Stalin, Franklin Delano Roosevelt a Winston Churchill. Tehdejší setkání amerického prezidenta, britského ministerského předsedy a sovětského vůdce dokáže dodnes zjitřit diskuze odborníků a laiků. Jde totiž o to, zda představitelům „Velké trojky“ hrozil v Teheránu atentát či nikoli.

Operace Dlouhý skok

Sovětská verze událostí v Teheránu v roce 1943 nepřipouští pochybnost. Hlavám spojenecké koalice hrozilo smrtelné nebezpečí ze strany německých agentů. Jednalo se o nacistickou operaci Dlouhý skok, jejímž cílem byl atentát na „Velkou trojku“.

Hrdinou sovětské kontrašpionáže, která atentát zmařila, byl Gevork Vartanian. Za jeho činnost při eliminaci operace Dlouhý skok byl Vartanian, jako třetí sovětský špion v celé historii, vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.

Souboj špionů

Přípravnou fází pro provedení atentátu bylo vysazení německých diverzantů a radistů v okolí Teheránu. Ti měli připravit podmínky pro samotné likvidační komando. Podle sovětské strany hrál významnou úlohu při plánování atentátu nechvalně známý Otto Skorzeny, duchovní otec řady diverzních a špionážních aktivit nacistického Německa.

Zásluhou Gevorka Vartaniana však byli členové přípravné skupiny odhaleni. Němci z časových a technických důvodů další fáze operace Dlouhý skok zrušili. Likvidační komando v čele s Ottou Skorzenym do Íránu neodletělo.

Jak to vlastně bylo?

Proti sovětské verzi špionážního příběhu, která je respektována a uznávána i v současném Rusku, je některými badateli postaveno tvrzení, že příběh o operaci Dlouhý skok měl pouze „vylepšit“ atmosféru konference a byl, aktuálním jazykem řečeno, zprávou typu „fake news“.

Argumentují například tím, že sám Skorzeny po válce popřel, že by nějaká diverzní operace Dlouhý skok existovala či byla připravována.

Historikům se rovněž nezdá legenda, jak se sovětská kontrašpionáž o připravovaném atentátu dozvěděla. Přiznávají sice likvidaci německé zpravodajské sítě v okolí Teheránu, zároveň však dodávají, že tato síť byla odhalena dlouho před plánovanou konferencí a neměla s jejím průběhem nic společného.

Epilog

Diskuzi o relevanci operace Dlouhý skok na život a zdraví členů „Velké trojky“ by mohly utnout nové důkazy. Ty  se však z archivů, v případě špionážních operací, vynořují jen velmi neochotně. Zároveň nás čas vzdaluje od popisovaných událostí.

Místo očitých svědků už jsou k dispozici pouze prameny, jejichž vyznění je odvislé od toho, v jakých národních a geopolitických hranicích byly pořizovány. Faktem ale zůstává, že například Gevork Vartanian se dočkal v devadesátých letech minulého století osobního poděkování od jisté britské dámy.

Za co mu děkovala? Za záchranu svého dědečka, kterým nebyl nikdo jiný než britský ministerský předseda Winston Churchill.