Muž, přezdívaný jako otec zážitků blízké smrti Raymond Moody z americké Floridy vytvořil takzvané příznaky tohoto jevu, které se opírají o skutečnou americkou studii z roku 1982. Jak to ve skutečnosti s tímto jevem  je?

Když se v Americe začala dělat rozsáhlá studie o tom, co vše je možné a není v případech, kdy lidé umírají, nebo jsou v umělém spánku, rozpoutalo to vlnu nevole.

Našlo se mnoho odpůrců, ovšem stále bylo větší procento těch, kteří popisovali své okamžiky z doby, kdy umírali. Až 15% z několika tisíců lidí popisovalo přesně ty samé pocity a vjemy – u ostatních byly menší odchylky. Jak je to možné?

V takovém případě snad nejde o náhodu. Tak co se skutečně děje s lidskou myslí během umírání?

Na to se Moody snažil najít odpověď. V roce 1977 na základě svých článků a rozsáhlých studií došel k jednoznačnému závěru. Dle něho se tento proces dělí na dvě fáze:

v první se tělo a duše oddělí od sebe a v druhé se dostane do jiného prostoru, kde si uvědomuje duše svou smrtelnost a zároveň si uvědomuje, že opravdu umírá. V ten moment se může zkusit zachránit.

Ovšem při tomto procesu člověk žije a vše vnímá a dle Moodyho právě onu jinou dimenzi vnímáme tak, že bojujeme o vlastní život, protože více si nedokážeme představit.

Je tedy skutečně něco takového možné? Je možné studie brát vážně, nebo se jedná jen o podvod? Je totiž stále mnoho těch, kteří tomu nevěří.