Biskup Heřman je rozhodnutý hodit závoj, který kdysi patřil kněžně Ludmile, do ohně. A tak se i stane. Podle kronikáře Kosmase se však cenné relikvie plameny ani nedotknou. Jak je něco takového možné? A stalo se to skutečně, jak popisuje?
Kněžna Ludmila (asi 860–921) klečí na podlaze tetínského paláce a vyděšeně hledí před sebe. „Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!“ žádá vojáky, kteří ji před chvilkou vytáhli násilně z postele.
Družiníci její snachy, kněžny Drahomíry (asi 890–935), mají ale jiný rozkaz. Nemají totiž prolít krev staré kněžny. Chytí ji proto za závoj, který má Ludmila obtočený kolem krku a škrtí ji tak dlouho, dokud kněžna nevydechne naposledy.
Ta už za života prosluje péčí o chudé a nemocné, zázraky ale nedělá. Ty začne konat teprve po smrti. A nebude jich málo. I díky nim se z Ludmily stane naše první světice…
Tajemná světla
K Tetínu proudí dav poutníků. Vzhledem k tomu, že je kněžna zavražděna během nájezdu vojáků, není její tělo pohřbeno, jak se sluší a patří. Služebnictvo ho ve spěchu jen v plátně zahrabe „pode zdí hradní“. Na místě se krátce poté začnou dít podivné věci.
„Line se jím nádherná vůně, pohybují se nad ním tajemná světla a ozývají se hudební zvuky,“ popisuje divy publicista Otomar Dvořák (*1951).
Drahomíře, která svoji tchýni zavraždí zřejmě proto, že jí je svěřen do výchovy její syn Václav (907–935), se samozřejmě něco podobného ani za mák nelíbí.
Aby zázraky nebyly přičítány nenáviděné Ludmile, nechá na místě jejího posledního odpočinku vztyčit chrám sv. Michaela. „To on tu činí kouzla,“ tvrdí následně.
Tělo nepodléhá zkáze
Hrobníci opatrně vyzvednou ostatky svaté Ludmily. Jednu z prvních věcí, kterou sv. Václav po svém nástupu na trůn v roce 925 udělá, je rozhodnutí o přenesení těla své babičky do Prahy.
Když hrobníci před tetínským knězem rozvinou plátno, v němž je kněžna pohřbena, nestačí se divit vlastním očím. Ačkoli Ludmila není už čtyři roky mezi živými, její tělo vypadá, jako kdyby vydechlo před pár dny. „Působilo, jako by Ludmila jen spala.
Vzbudilo to přesvědčení, že jde o zázrak,“ upozorňuje nás Dvořák. Když 10. listopadu roku 925 ukládá řezenský biskup Michal v chrámu sv. Jiřího na Hradčanech ostatky do hrobu, prakticky nikdo už nepochybuje o tom, že Ludmila byla světice.
Nejde vyndat z plamenů
Pražský biskup Heřman (†1122) upřeně hledí do mihotajících se plamenů. Že Ludmila nebyla obyčejnou ženou, má dokazovat také dění kolem předmětu, jímž je zavražděna. Když je v říjnu roku 1100 vysvěcován kostel sv.
Petra, předloží abatyše Windelmuth pražskému biskupovi také Ludmilin závoj. Heřman ale nechce slyšet o tom, že by mělo jít o vzácnou relikvii. „Paní, pomlč o její svátosti,“ zpraží abatyši. A pak svým pomocníkům poručí, aby přinesli kotel se žhavým uhlím.
Když ale do něj závoj vhodí, šálu se nic nestane. „A k zvětšení zázraku přispěla i ta věc, že pro silný žár nebylo možné látku dlouho vyjmouti z plamenů,“ píše Kosmas (1045–1125). Incident se v minulosti snažila vysvětlit řada vědců.
Podle některých mohl být závoj utkán z nějaké špatně hořlavé látky. Jiní se kloní k tomu, že byl po kněžnině smrti naložen do roztoku s nehořlavou kapalinou. Pravdu se dnes už jen těžko dozvíme. Závoj se totiž bohužel v průběhu staletí ztratil.
