Je žhavé léto 12. století, když obyvatelé anglické vesnice Woolpit objeví poblíž vlčích jam dvě vyděšené děti. Na první pohled vypadají jako každé jiné, až na jednu děsivou výjimku.

Jejich kůže má nazelenalý odstín, mluví nesrozumitelnou řečí a odmítají jakékoli jídlo kromě syrových bobů.

Příběh se rychle stává jednou z největších záhad středověké Anglie a ani po téměř devíti stech letech není jasné, co se tehdy vlastně odehrálo. K události dochází pravděpodobně někdy v polovině 12. století v hrabství Suffolk.

O případu nepíše jen jediný kronikář, ale hned dva na sobě nezávislí autoři – William z Newburghu ve svém díle Historia rerum Anglicarum a cisterciácký opat Ralph z Coggeshallu v kronice Chronicon Anglicanum.

Oba popisují, že vesničané nacházejí chlapce a dívku poblíž hlubokých jam určených k odchytu vlků, podle nichž nese obec Woolpit své jméno. Děti mají podivné oblečení, nerozumějí jedinému anglickému slovu a zpočátku odmítají veškerou potravu.

Teprve když spatří syrové boby, vrhnou se na ně s obrovskou chutí. Chlapec však brzy umírá, zatímco dívka se postupně naučí anglicky, její zelené zbarvení mizí a po čase se začlení do společnosti.

Tvrdí přitom, že pochází ze země svatého Martina, podivného kraje zahaleného věčným šerem, kde jsou všichni lidé zelení a slunce téměř nesvítí.

Legendy o vílách

Právě tato výpověď živí fantazii záhadologů už po staletí. Jedni hovoří o paralelním světě, jiní o podzemní civilizaci nebo dokonce o návštěvnících z jiné dimenze.

Někteří autoři spojují příběh s keltskými legendami o vílách, které lákají lidi do svého světa, odkud se jen výjimečně někdo vrátí. Historici jsou ale mnohem zdrženlivější.

Britský historik John Clark, který případu věnoval rozsáhlou studii, upozorňuje, že za legendou se pravděpodobně skrývá skutečná historická událost, později obohacená o lidové motivy.

Polský medievalista Michał Madej dochází při srovnání obou kronik k závěru, že jejich autoři sledují odlišné cíle a příběh využívají jako morální i symbolické vyprávění, přesto však zřejmě vycházejí z reálné události.

Podobný příběh

Nejpřesvědčivější vysvětlení dnes nabízí kombinace historie a medicíny. Řada badatelů se domnívá, že děti mohly být vlámští sirotci, kteří po násilných střetech mezi Angličany a vlámskými přistěhovalci zabloudili do cizího kraje.

Mluvili vlámským nářečím, kterému místní nerozuměli, a jejich nazelenalou pokožku mohla způsobovat těžká podvýživa nebo chudokrevnost známá jako chloróza. Jakmile dostaly pravidelnou stravu, barva jejich kůže zmizela. Přesto zůstává několik otázek bez odpovědi.

Proč oba kronikáři zaznamenávají podobný příběh? Odkud se bere podivné vyprávění o zemi věčného soumraku? A proč legenda přežívá téměř devět století? Možná právě proto, že stojí na tenké hranici mezi historií a tajemstvím.

Věda nabízí pravděpodobná vysvětlení, definitivní důkaz ale chybí. A právě v tom spočívá kouzlo zelených dětí z Woolpitu, jednoho z nejzáhadnějších příběhů evropského středověku.