Skip to content

Zvířecí sebevraždy: Tajemství, které se nám nedaří rozlušit

Podle obecného názoru vědy zvířata neumějí přemýšlet. Řídí se prý pouze instinkty, svými pocity a potřebami. Taková myšlenková úroveň vylučuje celou řadu vyšších rozhodnutí, jako například rozhodnutí zemřít, tedy sebevraždu.

To je teorie. Proč se ale třeba lumíci dobrovolně vrhají ze skal? A proč velryby jen tak zamíří na smrtonosnou souš?

Lumík je drobný hlodavec z čeledi křečkovitých. Ačkoliv je toto zvíře vcelku obyčejné, těší se značné pozornosti výzkumníků. Chování lumíků totiž vykazuje jeden velmi zvláštní znak – hromadné „sebevražedné“ tendence. Populace lumíků je co do počtu velmi nestabilní a nárazově dochází k jejímu přemnožení či poklesům téměř na hranici vyhynutí. Když nastane situace nadpočtu druhu, lumíci hromadně migrují do nových oblastí za potravou a právě při této příležitosti dochází k jejich údajným sebevraždám.

Lumíci se zkrátka, ať už samostatně nebo v houfech, bezhlavě vrhají z vysokých skal do propasti. Přitom instinktivně musejí vědět, že to znamená jistou smrt. Proč to dělají? Podle některých vědců jde jen o chybu v orientaci, kdy se někteří jedinci snaží být v honbě za potravou rychlejší a odchýlí se od dráhy ostatních, přičemž nedávají pozor na cestu.

Stojí tedy za zdánlivými sebevraždami lumíků opravdu jen (doslova) vražedně silné pudy a touha po potravě, nebo se v jejich malých hlavičkách odehrává něco, čemu zatím nerozumíme?

K tzv. velrybím sebevraždám dochází už po staletí. Foto: Wikimedia Commons
SELHÁNÍ NAVIGACE

Smutné obrázky velryb hynoucích na souši jsou laiky často považovány za důkaz toho, že zvířata páchají sebevraždy. V tomto případě je ale odpověď jednodušší. Velryby, které se dostanou do mělkých pobřežních vod, jsou podle všeho zkrátka jen zmatené.

Tito tvorové se při pohybu v mořích pravděpodobně orientují podle magnetického pole Země. To je v důsledku slunečních erupcí čas od času narušováno a možná právě zde je jádro problému. Velryby při narušení magnetického pole totiž přijdou o svou navigaci, na niž od přírody spoléhají, a taková situace se jim může stát osudnou.

Tuto teorii se podařilo potvrdit doktorům Klausu Vanselowovi a Klausu Ricklefsovi z univerzity v německém Kielu. Jmenovaní vědci srovnali údaje o pozorování vorvaňů uvízlých na plážích Severního moře v období od roku 1712 do roku 2003 se záznamy o sluneční aktivitě v daném období.

A jejich závěr je pozoruhodný. Z tohoto výjimečného porovnání totiž vyplývá, že k většině vorvaních „sebevražd“ došlo v období, kdy byla sluneční aktivita nejvyšší. Podobné pravidlo údajně platí také u delfínů.

Lumík je známým zvířecím sebevrahem. Foto: Wikimedia Commons
SMRTÍCÍ EMOCE

Sebedestruktivní chování ale nezaznamenáváme jen u lumíků, velryb či delfínů. Dobrovolnou smrt si podle všeho vybírají i jiné druhy zvířat. Známé jsou případy, kdy je v zajetí chován pár zvířat, a když jedno z nich zemře, druhé jej během několika týdnů či dnů dobrovolně následuje na onen svět.

Nejčastěji je příčinou smrti odmítání potravy. Jenže pokud zvířata nepřemýšlejí, jak tvrdí mnozí odborníci, nemohla by si svobodně zvolit smrt. Zvířecí instinkty totiž nekompromisně velí přežít. Někteří zvířecí experti, kupříkladu odborníci z veterinární kliniky v americkém Denveru, dnes už připouštějí, že za takovou volbou smrti může stát vrozené emocionální cítění němých tváří.

Páchají tedy zvířata alespoň v některých případech úmyslné sebevraždy, nebo je žene do záhuby jiný, racionálněji vysvětlitelný mechanismus?

Jitka Krulcová

Foto: Wikimedia Commons
AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky záhady Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články