Co je víc? Proměnit vodu ve víno, nebo otepi slámy v prasata? Fanoušci kouzelníka Žita by měli jasno. Právě tímto trikem údajně napálil na přelomu 14. a 15. století jistého neoblíbeného pekaře Michala.
Šlo jen o mimořádně chytrou a perfektně provedenou záměnu, nebo zde, stejně jako v celém Žitově životě, hrály roli síly, které nikdo neumí vysvětlit?
Kouzelník Žito má působit na dvoře českého krále Václava IV. (1361–1419) v roli šaška a baviče. Ihned se zařadí k vladařovým vyhledávaným společníkům. Jedna maličkost ale úplně nehraje – nikdo neví, odkud se Žito na královském dvoře vlastně vzal.
Jeho zázračné schopnosti ostatní provokují k názorům, že to byl původně bezvýznamný šarlatán, který upsal duši ďáblu, a proto se dostal tak vysoko. Jiná teorie říká, že šlo o špeha nastrčeného Václavovým bratrem Zikmundem Lucemburským (1368–1437).
Jisté je, že v dochovaných textech jej poprvé zmiňuje roku 1552 historik a spisovatel Jan Dubravius (asi 1486–1553) ve svých Dějinách království českého.
Zde mají Žitovy eskapády představovat spíše zábavnou vložku, ale postupně mezi lidem natolik zakoření, že se hranice oddělující realitu od fikce rozplývá. Do Starých pověstí českých jej zařadí Alois Jirásek (1851–1930), Žito tak stále zůstává v českém povědomí. Co o něm ale víme doopravdy?
Neskutečné kousky
Pokud bychom vzali doslovně, co Dubravius ve svém díle píše, byl by Žito velmi neobyčejnou bytostí. Dokáže měnit svoji podobu, takže v jednom okamžiku je oděný lépe než král, v dalším zase „předčí“ největšího chuďase, a i v obličeji prý vypadá jinak.
Že by kouzelnický trik? Žito má údajně blízko i k temnějším kouskům. Při jedné královské hostině prý baví tím, že svému konkurentovi, kejklíři z německého dvora, promění ruce v kopyta!
Nebohý muž musel vřeštět hrůzou, zatímco Václavův kouzelník ho pomocí magických zaříkávadel promění zase nazpátek.
Opět se nabízí otázka, jestli nemohl Žito dotyčnému např. jen velice obratně na ruce něco nasadit a ten pak ve stresu uvěřil, že se děsivá proměna skutečně odehrála.
Že Žito své rivaly rád trápí, dosvědčuje i další historka, popisující jeho zřejmě vůbec nejšílenější kousek. Tehdy prý ke králi Václavovi dorazí družina bavorského vévody, včetně nejlepších německých šašků a kejklířů.
Ti se předvádějí ze všech sil a obecenstvo žasne nad jejich umem a iluzemi. Čeká se, co na to Žito, který se zatím drží zpátky, není ho vidět. Pak ale najednou prochází davem, který se před ním rozestupuje a míří si to přímo ke konkurenci.
Alois Jirásek situaci ve Starých pověstech českých popisuje následovně: „Vyhrnul si rukávy a začal si pak roztahovat ústa a tahal je, šířil, až byla nesmírně veliká.“ Poté mu jeho pomocníci podají jednoho z Němců a on si ho nasouká do pusy!
Celého ho spolkne a po chvíli zase vyplivne do kádě s vodou. Publikum šílí, ale dnešní člověk se ptá: Jak by něco takového mohl dokázat?
V moci ďábla?
Další veleznámý Žitův kousek se má odehrát během vyjížďky s králem Václavem a jeho dvořany.
Tehdy naštvaný král před odjezdem čeká, kdy se Žito uráčí dorazit, ale pak jen s ostatními udiven zírá, že koně pro kouzelníka nebudou potřeba – přijíždí totiž za hlasitého kokrhání ve spřežení taženém černými kohouty! Jak to, že ho poslouchají?
I tento trik je považován skoro až za ďábelský a jen podporuje názor, že Žito snad musel kromě Václava IV. sloužit i dalšímu vládci, konkrétně vládci pekel.
Ze všech zmíněných událostí je patrné, že jeho magie má blízko k žertům spíše drsnějšího ražení, bývá popisován i napřímo coby bezcitný člověk.
Tyto domněnky potvrzuje spisovatel Luboš Y. Koláček (*1960), který se Žitovi věnuje ve své knize Šašci a blázni králů – Tajnosti, moudrosti i kratochvíle. „Nebyl to žádný lidumil! I proto se povídá, že měl pakt se samotným ďáblem,“ píše Koláček.
Možnost, že by kouzelník Žito mohl být klidně i předobrazem legendárního doktora Fausta, připouští český historik Karel Krejčí (1904–1979). Pověst spolčence s pekelnými silami se Žita drží po celý život a jeho konec popisuje Alois Jirásek následovně:
„Ale pak, na konec života, přece prohrál a podlehl. To samému satanáši, jemuž se byl zapsal a jenž si jej odnesl s tělem i s duší.“ Odnesl si tedy Žita ďábel zpět do pekla, a proto jeho stopa z českých dějin mizí? Nebo snad dodnes obchází mezi námi, ale vždy v jiné podobě?
