Létající talíře se řadí k největším záhadám současného světa. Existují? A pokud ano, skutečně jsou dílem mimozemské civilizace, nebo je všechno jinak? V průběhu druhé světové války vyvíjeli nacisté celou řadu tajných zbraní. Mohly být letouny ve tvaru létajících talířů dokonce v Česku?
V červnu roku 1934 sedí v předsálí berlínské rezidence německý vědec Viktor Schauberger (1885–1958) a nervózně pohazuje hlavou. Za dvoukřídlými dveřmi ho čeká životní setkání.
Rázný hlas ho po chvíli zve dovnitř, kde mu nabízí ruku muž, který brzy rozpoutá 2. světovou válku, Adolf Hitler (1889–1945). Rozhovor trvá několik hodin.
Nacistický vůdce se zajímá o výzkum, kterým se téměř padesátiletý vědec zabývá. Následně je mu oznámeno, že další jeho výzkum bude probíhat pro blaho Říše.
Schauberger, který se do svých technologií snažil aplikovat přirozený přírodní pohyb, rychle chápe, že odmítnutí by ho stálo příliš. S týmem vědců tak začíná vyvíjet skutečné létající talíře poháněné turbínou založenou na spirálovitém vířivém pohybu. Podaří se mu svou práci dotáhnout do konce?
Výzkum míří do Čech
Schaubergerovi nejde práce tak rychle, jak čeká, a po začátku války je jeho tým kvůli bombardování několikrát přesunut.
Část výzkumu je navíc přenesena na české území, kde Schaubergerovy teoretické poznatky uvádí v život vědci v čele s německým inženýrem a testovacím pilotem Rudolfem Schrieverem (1909–1953).
Nejprve mají být údajné létající talíře vyráběny v nacistické továrně v Chebu, po čase ale vývoj přechází na pražské letiště Kbely a do podzemních dílen v okolních městech. Proč si ale nacističtí vůdci vybrali pro výzkum tajných zbraní právě Čechy?
Pravdou je, že okolí Prahy bylo k vývoji tajných zbraní ideální. Hustá infrastruktura, rozsáhlá síť podzemních komplexů a lokalita mimo hlavní pozornost spojeneckých bombardérů. To všechno mohlo hrát roli při rozhodování o umístění tajných továren.
Zapojí se i české podniky
S přesunem vědců do Prahy se může naplno rozjet tzv. Projekt Schriever – Habermohl, jehož cílem má být konečné vyvinutí letounu postaveného na teoretických principech dodaných zmíněným Viktorem Schaubergerem.
Do konstrukční fáze jsou údajně zapojeny i české podniky v čele s pražskými divizemi závodů Škoda a Avia. A výsledky se konečně dostavují. V září 1943 je v Kbelích uskutečněno první testování.
Přestože je přísně tajné, objevují se svědectví o kruhovitém zařízení s centrální kabinou pilota na čtyřech tenkých nohách, které má 5–6 metrů v průměru a je vysoké asi dva metry.
Další test výsledného modelu V-7 přichází začátkem roku 1944. Tentokrát se svědkem stane pilotní žák Luftwaffe Němec Hans Mayer. „Ozval se vysoký kvílivý zvuk motoru a talíř se velmi lehce vznesl a pak se vydal jihovýchodním směrem,“ píše ve svém deníku.
Popisy svědků se shodují
Poslední a největší test probíhá 14. února 1945 a tentokrát už je svědků několik. Mezi nimi i Karel Urban, který v dané době žije v pražských Vysočanech.
Když po válce vzpomíná na incident, popisuje létající disk vydávající úplně jiný zvuk, než jaký bylo do té doby z nedalekého letiště slyšet.
Český badatel Jiří Klinger, který se v 60. letech podílí na přípravě filmového dokumentu na téma nacistických létajících talířů, údajně hovořís minimálně třemi dalšími svědky.
„Bývalý mechanik Luftwaffe, jmenoval se Hans Krimm, potvrdil, že ten talíř existoval… Bylo to poměrně malé těleso, tak v průměru šest metrů,“ uvedl Klinger. Svědci se tak vzácně shodují nejen na velikosti, ale i na podobě letounu.
Ten prý vypadá jako z hliníku nebo duralu a uprostřed má malou kabinu pro pilota ve tvaru kapky… Co to znamená?