Mnoho kultur a společností považuje 13 za tzv. „ďáblův tucet“ – číslo nosící smůlu a neštěstí. Vztahuje se k ní nepřeberné množství pověr.

Nejznámější je bezesporu ta o notoricky známém pátku 13. Má jít o den, kdy jedna nepříjemná nehoda střídá druhou a je vůbec nejlepší raději nevycházet z domu.

Číslo vhodné k uctívání

13 však může mít i pozitivní význam. Věří v něj vyznavači náboženství zvaného sionismus. Podle nich je považována za nositele štěstí a všeho, co se týká druhé osoby. Stejný názor měli po celá staletí i dávní Aztékové, Egypťané a Mayové.

13 považovali za posvátnou a uctívali ji jako bohyni. Také přívrženci kabaly (druh židovské mystiky – pozn. red.) na ni nedají dopustit. Je pro ně symbolem štěstí.

Ve druhé knize Mojžíšově se dočteme o 13 nebeských pramenech a 13 branách milosti, které na nás čekají v ráji.

Předurčení ke smůle? 

Při poslední večeři Páně se sešlo 12 učedníků i s Ježíšem. Jako poslední, třináctý, dorazil na slavnostní posezení Jidáš. Shodou okolností byl tehdy zrovna pátek.

Že by 13? V pátek 13. října 1307 vydal francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) rozkaz zlikvidovat posledních 13 templářských rytířů. To pro řád znamenalo definitivní konec. Podle starých Babyloňanů byla 13 dokonce číslem boha podsvětí Nergala. Má v sobě spojení jedničky a trojky opravdu temnou sílu?