V elegantních salonech počátku 20. století a první republiky se nemluvilo jen o politice a byznysu. Po setmění se zhasínala světla, zatahovaly závěsy a přítomní tiše naslouchali, ne sobě navzájem, ale něčemu, co mělo přicházet „odjinud“.

Právě tady, na pomezí racionality a víry v neviditelné, se rodí i zprávy o vyvolávání duchů v rodině někdejšího prezidenta Václava Havla.

Dědeček Václava Havla z matčiny strany, Hugo Vavrečka (1880–1952), patřil k nejvlivnějším mužům své doby.

Diplomat, ředitel Baťových závodů, spisovatel a muž s mimořádným intelektuálním rozhledem se pohyboval v prostředí, kde byl zájem o spiritismus téměř módní záležitostí. Přelom 19. a 20. století byl posedlý otázkami posmrtného života, médií a „hlasů ze záhrobí“.

A právě tehdy se začíná šeptat, že Vavrečka nebyl jen pozorovatelem, ale i účastníkem seancí, při nichž se stůl prý hýbal sám a odpovědi přicházely bez viditelného původu. Přímé důkazy ale chybí.

První tahy na papíře

I druhý dědeček, tentokrát z otcovy strany, stavitel Vácslav Havel (1861–1921), se ale pohyboval na pomezí zmíněných světů, ale jeho stopa ze zůstává mnohem jasnější. Pojďme se za ním společně podívat.

Při práci na projektech Lucerny má plné ruce starostí, přesto si dokáže najít čas i na rozptýlení. Propadá zmiňované vlně okultismu. Zpočátku zůstává skeptický. „Všechno mi to připadá nemožné a odporující zdravému rozumu,“ přiznává.

Jenže v jeho blízkém okolí se pohybují lidé, kteří svět neviditelných sil berou vážně. Přátelí se s okultní mystičkou Annou Pammrovou a v létě roku 1913 se seznamuje se slečnou Marií X.

Ta se mu svěří s podivnou schopností. „Píše to samo, bez mého vědomí,“ poznamená. Prý k ní skrze ruku promlouvá zesnulý otec nebo strýc. Někdy ji to prý i baví. Havel zbystří. Ze zvědavosti se rozhodnou vše vyzkoušet.

Vyrobí jednoduché trojúhelníkové prkénko se třemi otvory, do jednoho upevní tužku a usednou kolem stolu. Chvíli se neděje nic. Pak se Mariina ruka začne pomalu hýbat a na papíře se objevují první tahy…

Atom, který provokuje

Havlův pražský byt se od té chvíle mezi lety 1913–1916 pravidelně mění v místo spiritistických seancí. Stavitel je přesvědčený, že nejde o  mystifikaci.

„Vzhledem k blízkému vztahu našich rodin je jakýkoliv zlý úmysl ze strany slečny Marie vyloučen,“ zapisuje si. Z pouhé zvědavosti se stává hlubší zájem.

Havel se přiklání k teozofii, duchovnímu směru, který propojuje náboženství, filozofii a vědu, a začíná si své zkušenosti pečlivě zapisovat. Vzniká Kniha života, text balancující na hraně racionality a víry v neviditelné světy.

Autor vystupuje pod pseudonymem Atom. Obává se, že přiznání rozhovorů s duchy by mohlo poškodit pověst uznávaného stavitele. Kdo se za jménem skrývá, tuší jen úzký okruh přátel z České teosofické společnosti, jejímž je členem. Útlá kniha vychází krátce před jeho smrtí v roce 1921.