Na první pohled to zní jako morbidní legenda. Jenže archeologové to dnes potvrzují: v některých kulturách se opravdu ukládaly ostatky dětí do základů domů nebo přímo do zdí. Nešlo ale vždy o vraždy, spíš o víru, strach a snahu ovládnout neviditelné síly.

„Musíme dům ochránit,“ šeptá stavitel a sleduje, jak se do výkopu ukládá malé tělo. Nejde o scénu z hororu, ale o realitu doloženou archeologií. Například v rumunské lokalitě Hârșova odkryli vědci hrob pětiletého dítěte přímo ve stavebním základu.

Leželo svázané v jámě mezi nosnými sloupy domu, jasný důkaz tzv. základové oběti. „Je extrémně pravděpodobné, že šlo o rituál spojený se stavbou,“ uvádějí archeologové.

Nejde vždy o oběť

Takové praktiky nejsou ojedinělé. V různých částech Evropy i světa se opakovaně nacházejí dětské kostry pod podlahami domů, ve zdech nebo v základech. Ne vždy ale znamenají oběť.

Výzkum sídlišť jako Lepenski Vir, archeologické lokalitě v Srbskum poblíž soutěsky Železná vrata, ukazuje jiný obraz: děti byly ukládány pod podlahy domů jako součást rodinného prostoru, nikoli jako zabité oběti.

„Analýza odmítá hypotézu infanticidy a ukazuje konzistentní respekt k těmto pohřbům,“ píší vědci.

Jiné zacházení

Klíč leží v myšlení dávných lidí. Dítě, zvlášťě novorozené, stálo na hranici mezi světem živých a mrtvých. „Tak malé děti měly v mnoha společnostech nejednoznačný status,“ vysvětlují antropologové. Právě proto se s nimi zacházelo jinak než s dospělými.

Někde byly symbolem ochrany domu, jinde prostředníkem mezi světy. V extrémních případech mohlo dojít i k rituálním obětem, například v Kartágu archeologové našli urny s popelem tisíců kojenců, což část badatelů interpretuje jako důkaz obětí bohům.

U nás známe zazděnou dětskou kostry na hradě Rokštejn, objevenou roku 2016. Měla zajistit zřejmě jeho pevnost a nedobytnost.