Šumavskými lesy má od nepaměti kráčet vrásčitá žena ve vlčí kůži, s jeleními parohy a drápy místo nehtů. Jedni ji považují za krutého démona, druzí za dávnou ochránkyni hor.

Její příchod prý ohlašuje války, nemoci a smrt. Skutečně si Swiza každoročně vybírá lidskou oběť – a proč bývá přirovnávána ke Krakonošovi?

Mlha se zachytává mezi smrky a vítr mění praskání větví v kroky neviditelného poutníka. Šumava byla po staletí krajinou dřevařů, uhlířů, sklářů a osamělých usedlostí.

Není divu, že její obyvatelé zaplnili les bytostmi, které trestají pýchu a varují před nebezpečím. Nejobávanější z nich má jméno Swiza.

Stařena v kůži šelmy

V moderních převyprávěních vypadá Swiza jako děsivá pohanská velekněžka. Přes ramena má vlčí kožešinu, na hlavě jelení parohy, tvář jí brázdí hluboké vrásky a prsty zakončují drápy.

Zjevuje se osamělým poutníkům, lovcům a dřevařům na mýtinách, u postranních cest nebo poblíž hřbitovů. Nejčastěji se její jméno spojuje s Boubínem, Kašperskými Horami a hradem Kašperk.

Setkání s ní nicméně nevěstí nic dobrého. Po spatření divé ženy má přijít vichřice, nemoc, válka či jiná pohroma. Kdo se jí vysměje nebo odmítne projevit úctu, riskuje zkamenění a někdy dokonce smrt pouhým pohledem.

Jedna novodobá verze tvrdí, že si každý rok odvádí krásného mladíka či dívku. Žádný známý historický zápis však konkrétní každoroční oběť nedokládá.

Já pamatuji třikrát pole a třikrát les

Střízlivější a patrně starší podoba příběhu se dochovala v rukopisné pozůstalosti sběratele Adolfa Daňka. Dřevaři na Boubíně sedí v zimě u ohně a jeden z nich se zeptá, jak starý je les.

V tu chvíli před nimi stojí divá babice a prohlašuje, že pamatuje, jak se na stejném místě třikrát vystřídalo pole a les. Pak zazní podivné volání, strhne se vichřice a žena uteče. Teprve tehdy si muži všimnou, že má koňské nohy.

V tomto záznamu nejsou parohy, vlčí kůže ani lidská oběť. Swiza zde působí spíš jako zosobnění nesmírného stáří krajiny. Ví, že les není neměnný, a lidem připomíná, jak krátce v něm pobývají.

Pozdější vypravěči mohli její vzhled postupně obohacovat o prvky čarodějnice, divé ženy, antické Medúzy i rohatého lesního ducha.

Trápila Přemyslovce i pány z Hradu?

Některé články tvrdí, že Swizu při honech potkávali už první Přemyslovci nebo že ztrpčovala život šumavským feudálům. Důvěryhodné ale takové zprávy nejsou.

Hrad Kašperk totiž vznikl až z příkazu Karla IV. roku 1356, tedy půl století po vymření Přemyslovců po meči. Příběhy proto nelze chápat jako uvěřitelný důkaz z dobových kronik.

Jde spíše o doklad určitého napětí, které před staletími panovalo mezi vrchností a lidmi závislými na lese.

Stejně tak můžeme spekulovat i o podobě této bytosti. Parohy, zvířecí kůže a úcta k lesu svádějí k představě šamanky či velekněžky z předkřesťanských časů. Další popisy pak naznačují určitou podobnost se slavnějším Krakonošem.

Obě bytosti zosobňují hory, ovládají počasí, pomáhají pokorným a trestají ty, kteří přírodu nerespektují. Krakonoš se ale časem proměnil v dobromyslného vládce Krkonoš, zatímco šumavská Lesní matka si uchovala mnohem temnější, nepředvídatelnou tvář.

Folklorista Ondřej Fibich upozorňuje, že zatímco v jednom příběhu dokáže děti zachránit, ale v jiném je sežere. Jde jen o mýtus? Nebo mají zkazky o Swize nějaký reálný základ?