V libanonském údolí Bikáa stojí místo, které dodnes vyvolává úžas i otázky. Starověký Baalbek ukrývá základy chrámového komplexu, v nichž leží kameny tak obrovské, že se zdá téměř nemožné je přesunout.

Některé bloky váží kolem tisíce tun, jeden z nedávno prozkoumaných kamenných kolosů dokonce odhadem až 1650 tun.

Jak lidé bez moderních strojů dokázali takové giganty vytesat, dopravit a přesně usadit? Byla to jen geniální římská technika, nebo zůstává v Baalbeku ukryto tajemství, které stále čeká na své vysvětlení?

Když návštěvník poprvé spatří Baalbek, má pocit, že se ocitl v krajině bohů. Nad ruinami starověkého města Heliopolis se tyčí pozůstatky obrovského chrámového areálu zasvěceného především Jupiterovi.

Největší pozornost ale nepřitahují sloupy ani zdobené reliéfy. Fascinující jsou základy, v nichž jsou zabudovány obří vápencové kvádry známé jako trilithon.

Tři největší kameny v západní stěně chrámové platformy měří přibližně 19 metrů na délku a jejich hmotnost se odhaduje na 800 tun. Ještě větší záhadu představují nedokončené bloky v nedalekém lomu.

Slavný kámen Hajjar al-Hibla, tedy „Kámen těhotné ženy“, váží přibližně 1000 tun, zatímco další objevený monolit dosahuje odhadované hmotnosti kolem 1650 tun.

Záhadné technologie

Právě tyto rozměry dávají vzniknout nejrůznějším teoriím. Záhadologové upozorňují, že přesun takového kolosu by byl náročný i pro dnešní techniku a ptají se, jak něco podobného zvládli stavitelé před téměř dvěma tisíci lety.

Někteří proto hovoří o ztracených technologiích dávných civilizací nebo dokonce o zásahu neznámých sil. Archeologové však nabízejí mnohem střízlivější vysvětlení.

Podle nich za stavbou stojí především mimořádná organizace práce, zkušenosti římských inženýrů a využití tehdejších technik, tedy dřevěných saní, válců, ramp, lan, navijáků a velkého množství dělníků.

Přesný postup, jakým byly největší bloky dopraveny a usazeny, ale dodnes není zcela doložen. Právě tato mezera v poznání udržuje záhadu stále živou.

Neuvěřitelné schopnosti stavitelů

Historici dnes většinou odmítají představu, že by Baalbek vyžadoval neznámou civilizaci nebo technologii.

Badatelé upozorňují, že Římané byli schopni pracovat s mimořádně těžkými kameny i na jiných místech své říše a že gigantické bloky v Baalbeku mají své místo v kontextu římské architektury a demonstrace moci. Některé otázky však zůstávají otevřené.

Proč stavitelé zvolili právě tak obrovské kvádry, když by konstrukčně postačily menší? Jak přesně probíhal transport z lomu vzdáleného přibližně několik stovek metrů?

A kolik lidí se muselo podílet na operaci, při níž se kámen těžší než několik set slonů posouval k chrámu? Baalbek tak zůstává jedním z nejpůsobivějších míst starověkého světa.

Není třeba hledat mimozemšťany ani zapomenuté civilizace, aby byl příběh těchto kamenů fascinující. Skutečná záhada spočívá v něčem jiném, v neuvěřitelné schopnosti dávných stavitelů plánovat, organizovat a uskutečnit projekty, které i dnes vyvolávají obdiv.

Obří kameny v Baalbeku mlčí už téměř dva tisíce let. A možná právě proto stále nutí lidstvo klást si stejnou otázku: Jak to tehdy dokázali?