Temné hřbitovy, podivně uložené kostry a lidé, kteří se po smrti vracejí mezi živé. Upíři patří k nejděsivějším postavám evropských pověstí a překvapivě silnou stopu zanechávají také u nás.

Archeologové tu skutečně našli hroby, které vypadají, jako by se živí kdysi snažili mrtvé za každou cenu udržet pod zemí. Jenže co se za nimi opravdu skrývá?

Píše se rok 1966 a archeologové v Čelákovicích odkrývají na místě zvaném Mrchovláčka zvláštní pohřebiště. V jedenácti hrobových jamách nacházejí ostatky čtrnácti lidí.

Některá těla leží v neobvyklých polohách a na kostrách jsou patrné zásahy, které tehdejší badatel Jaroslav Špaček interpretuje jako protivampyrická opatření. Představa je mrazivá: lidé se podle ní snaží zabránit mrtvým, aby vstávali z hrobů.

Čelákovice se rychle stávají nejslavnějším „upírským“ nalezištěm v Čechách. Jenže pozdější výzkum příběh komplikuje.

Radiokarbonové datování posouvá pohřebiště do 13. až 14. století a odborníci upozorňují, že může jít spíše o místo, kam jsou ukládáni lidé vyloučení z běžné společnosti, například sebevrazi, zločinci nebo lidé, kterým je odepřen řádný církevní pohřeb.

Tobiáš z Hrádku: Muž pohřbený tváří k zemi

Ještě tajemnější příběh se odehrává v Hrádku nad Nisou. V roce 2010 zde archeologové při výzkumu u hřbitovní zdi nacházejí kostru muže, který neleží na zádech jako ostatní. Je otočený obličejem k zemi.

Archeolog Petr Brestovanský ostatky označuje jménem Tobiáš a nález získává přezdívku „hrádecký vampýr“. Takový způsob pohřbení skutečně naznačuje, že s mrtvým není zacházeno obvyklým způsobem. Důvod však zůstává otázkou.

Může jít o projev strachu z člověka, kterého okolí považuje za nebezpečného i po smrti, ale samotná poloha těla ještě nedokazuje víru v upíra. Právě tady se historická skutečnost nebezpečně přibližuje lidové představivosti:

archeolog má před sebou skutečného mrtvého člověka, ale příběh, který si kolem něj lidé vytvoří, už žádný výkop definitivně potvrdit nedokáže.

Upír není Dracula. Jde o strach ze smrti

Právě v tom spočívá největší záhada českých „upírů“. Středověký člověk si totiž pod pojmem navrátilec nepředstavuje elegantního hraběte s tesáky. Představa je mnohem děsivější a zároveň obyčejnější.

Některý zemřelý je podezříván, že po smrti přináší nemoc, neštěstí nebo další úmrtí. Komunita proto může zasáhnout do jeho hrobu, zatížit tělo, otočit, oddělit hlavu nebo jinak upravit tak, aby se nemohlo vrátit.

Čelákovický nález tak není důkazem, že po českých vesnicích skutečně chodili krvelační mrtví. Je však velmi přesvědčivým důkazem něčeho jiného: naši předkové se smrti a možnosti jejího „návratu“ opravdu báli.

Když dnes stojíme u starého hřbitova a představujeme si, co leží několik metrů pod zemí, najednou není potřeba žádný Dracula. Nejstrašidelnější je totiž skutečnost sama.