Před více než 2500 lety vyráží do rozpálené egyptské pouště obrovská perská armáda. Jejím cílem je oáza Síwa a slavná věštírna boha Amóna. Vojáci však k cíli nikdy nedorazí a zpět se nevrátí jediný z nich. Hérodotos později zaznamenává děsivou verzi událostí:

uprostřed pouště přichází ničivý jižní vítr a během chvíle zasypává vojáky tunami písku. Jenže opravdu dokáže písečná bouře pohřbít celou armádu?

Píše se přibližně rok 525 př. n. l. Perský král Kambýsés II. (vládl v letech 530 až 522 př. n. l.) ovládá Egypt a rozhodne se rozšířit svou moc dál na západ. Podle řeckého dějepisce Hérodota (asi 484 př. n. l.

– asi mezi lety 430 a 420 př. n. l.) vysílá z Théb proti Amónům armádu čítající kolem 50 000 mužů. Po sedmidenním pochodu dorazí vojáci do oázy, kterou Hérodotos označuje jako „Ostrov blažených“. Tady se jejich stopa ztrácí. Nikdo přesně neví, co se děje dál.

Hérodotos přitom nepředstírá, že zná pravdu. Výslovně uvádí, že z tohoto místa má informace pouze od Amónů a lidí, kteří jejich vyprávění slyšeli. Právě oni tvrdí, že perské vojsko pokračuje pouští směrem k Síwě.

Přibližně v polovině cesty se během přestávky na jídlo zvedne prudký jižní vítr. Přináší obrovské množství písku a podle tohoto svědectví vojáky doslova zasypává. „Zmizeli z dohledu,“ shrnuje Hérodotos.

Dokáže písek zahubit tisíce lidí?

Na první pohled zní příběh fantasticky. Moderní historici proto upozorňují, že Hérodotos je v tomto případě pouze prostředníkem, který líčí legendu.

Egyptolog Olaf Kaper z Univerzity v Leidenu například teorii o katastrofální písečné bouři odmítá. Podle jeho interpretace může být skutečná událost mnohem méně senzační:

perské vojsko se mohlo dostat do konfliktu s místními obyvateli a být rozptýleno nebo úplně zničeno. Kaper zároveň upozorňuje, že samotná tradice o písečné bouři nemusí přesně popisovat skutečný průběh událostí.

Písečná bouře přesto není z pohledu fyziky nemožným protivníkem. V poušti dokáže vítr během krátké doby výrazně změnit terén a zavát předměty i menší stavby. To ale ještě neznamená, že jediná bouře dokáže okamžitě „pohřbít“ 50 000 lidí.

Navíc obrovská armáda potřebuje vodu, potraviny, zvířata a zkušené průvodce. Jakmile se zásobování zhroutí, poušť se sama stává smrtící zbraní.

I proto někteří badatelé považují za pravděpodobnější katastrofální kombinaci žízně, dezorientace, vyčerpání a případného konfliktu než jediný dramatický okamžik.

Tajemství stále čeká na objevení

Příběh navíc dlouho svádí archeology k hledání. V roce 2000 se objevují zprávy o nálezech textilií, kovových předmětů a lidských ostatků v egyptské Západní poušti, které měly údajně patřit Kambýsově armádě.

Objev však nikdy nepřinese přesvědčivé archeologické potvrzení. Neexistuje bezpečně doložené naleziště, které by dokázalo: ano, právě tady zahynuly desetitisíce perských vojáků. Nerozluštěná tak zůstává jedna z nejpůsobivějších záhad antického světa.

Je možné, že poušť skutečně sehrává rozhodující roli. Ale mezi tvrzeními „vojáky zabil písek“ a „armáda se ztratila v poušti a zahynula kombinací žízně, dezorientace a násilí“ je obrovský rozdíl.

Hérodotova zpráva navíc sama říká, že příběh o zasypání pochází od Amónů. Historik tedy nabízí svědectví, nikoli důkaz. Pokud někde pod dunami opravdu leží pozůstatky Kambýsových mužů, Sahara je zatím velmi dobře ukrývá.