Píše se rok 1856 a německý profesor matematiky a přírodopisu Johann Fuhlrott je zrovna na vycházce v údolí Neandertal v Německu. Jeho pohled náhle upoutají dělníci, kteří při práci v kamenolomu vyhazují pozůstatky jakési kostry. „Nechte to být!
Já se jí ujmu,“ zakřičí na ně. Tehdy ještě netuší, že narazil na objev, který přepíše dějiny.
Johann Carl Fuhlrott (1803–1877) je v soukromí vášnivým amatérským archeologem a prazvláštní kostra ho ihned zaujme.
Po jejím zkompletování a důkladném prozkoumání zjistí, že má před sebou pozůstatky nejstaršího obyvatele Evropy – primitivního, drsného a vzhledem připomínajícího zvíře. Podle místa nálezu dostane tvor jméno neandertálec.
Starší kostry unikly pozornosti
Málo se ví, že objev v německém údolí nebyl zdaleka první neandertálskou kostrou, která po mnoha tisíciletích pod zemí poprvé spatřila denní světlo.
Dvě lebky byly objeveny už v roce 1829 v jeskyních Grottes d’Engis na území dnešní Belgie a o devatenáct let později v lomu v Gibraltaru. Obě však byly tehdy považovány za staré ostatky moderního člověka a vystaveny bez velkého zájmu v muzeích.
Ani Fuhlrott se svým objevem příliš dobře nepochodil. Stále přísně nábožensky založená vědecká elita té doby ho jednoduše zavrhla s tím, že existence předvěkého člověka je vyloučena.
Staňte se naším Premium čtenářem a odemkněte si tento i tisíce dalších skvělých článků.
Navíc od nás obdržíte i celou řadu hodnotných bonusů!
Zprávu ve tvaru "CTU CLANEK" odešlete na číslo 903 33 20.
