Mumifikovaná lidská těla jsou obvykle dílem mimořádných přírodních podmínek či zkušených balzamovačů. Mumie členů japonské sekty z 11. století jsou však výjimečné. Její členové totiž dobrovolně procházejí trýznivým procesem, aby se stali mumiemi již za svého života.

Zejména v prefektuře Yamagata v severním Japonsku je od 11. století až do konce 19. století praktikován rituál sokushinbutsu. Tak je nazýván dlouhý, náročný a bolestivý proces, během kterého se členové sekty dobrovolně mění v mumie, zatímco jsou stále naživu a při plném vědomí.

Stoupenci věří, že když se jim podaří proces dokončit, stanou se „živým Buddhou“. Výsledné mumie jsou pak nazývány „živými mumiemi“.Tento rituál praktikují stoupenci japonského buddhistického hnutí Shingonská škola buddhismu, které založil japonský mnich Kūkai (774–835) po smrti znám jako Kōbō-Daishi. Filozofie hnutí pracuje s myšlenkou, že osvícení lze dosáhnout skrze fyzické utrpení.

PŘEŽIJÍ I DÁVKY JEDU

Proces sebemumifikace trvá několik let a každý další krok je o mnoho náročnější než ten předchozí. Pro stoupence hnutí je však celý obřad prestižní záležitostí. První část sokushinbutsu se nazývá nyūjō. S jeho začátkem přichází náročný asketický cvičební program a přísná dieta, která rychle a drasticky spálí tělesný tuk.

Skrovnou stravu potenciálních živoucích mumií tvoří voda, semena a ořechy. Pak mniši přecházejí na dietu novou. Tu tvoří už jen kořínky, borová kůra a urushi, čaj vyrobený z mízy škumpy lakodárné. Tradičně se tato černá tekutina využívá k lakování nábytku či nádob a pro člověka je prudce jedovatá.

Jak je možné, že mniši dokážou přežít opakovanou konzumaci toxického nálevu po neuvěřitelně dlouhou dobu? Roli může hrát předchozí dieta i jejich pověstné mimořádné schopnosti!

1000 DNŮ DLOUHÝ OBŘAD

Popíjení urushi má v procesu sebemumifikace nezastupitelnou roli. Toxiny z mízy obsažené v čaji vyvolávají intenzivní zvracení, které mnicha silně dehydruje. Tělo postupně „vysychá“, mění se v mumii, a přesto zůstává naživu, což je žádoucí účinek.

Dále čaj zbavuje tělo parazitů a červů a zaživa jej konzervuje, což by po smrti mělo zabránit rozkladu. Celý rituál mumifikace trvá 1000 dnů a na jeho konci z mnichů zbývá prakticky už jen chodící kostra.

Proč něco tak drastického dobrovolně podstupují? Stoupenci shingonské školy považují sokushinbutsu za jedinou možnou cestu k osvícení. V buddhismu je osvícení nejvyšší nadčasovou blažeností a dokonalostí mimo čas i prostor.

Tohoto stavu však lze dosáhnout pouze vlastním přičiněním. Mniši tak obřadem nyūjō ukazují své odhodlání a oddanost. Skutečně našli osvícení, které tímto způsobem hledali? To se prý ukáže při druhé fázi…

POHŘBENI ZAŽIVA

V další fázi obřadu je mnich pohřben v kamenné schránce malé tak, že v ní dokáže sotva sedět. Zaujme zde lotosovou pozici, načež je pohřben zaživa do konce svých dnů. Dýchá jen pomocí trubice, která je do miniaturní hrobky zavedena.

Každý den pak musí zazvonit na zvonek jako signál toho, že je stále naživu. V den, kdy se zazvonění neozve, je mnich považován za mrtvého. Trubice je odstraněna a hrob uzavřen. Následuje odpočet dalšího tisíce dnů, pak je hrob znovu otevřen.

Pokud v hrobě sedí mumifikované tělo, ostatní uznají, že adept dosáhl svého buddhovství. Mumie je vystavena s dalšími mumifikovanými mnichy. „Výsledkem je, že ti šťastní, kteří úspěšně dosáhli stavu sokushinbutsu, byli velmi obdivováni a respektováni,“ tvrdí Brent Swancer, současný americký novinář žijící v Japonsku. Jak ale může být mumifikované tělo důkazem osvícení?

OSVÍCENÍ NENÍ PRO KAŽDÉHO

Těch, kterým se podařilo proměnit se v mumii a po smrti zůstat téměř ve stejném stavu po několik let, bylo za celá staletí jen 24. „Mnoho mnichů se vydalo na bolestivou cestu k sebemumifikaci, ale bohužel většina nemohla dokončit obřad,“ říká Swancer a vysvětluje:

„Některým chybělo potřebné sebeovládání, vůle a vytrvalost k dokončení procesu a vzdali to, zatímco jiní prostě nebyli správně mumifikováni po smrti.“ V případě, že je ve znovu otevřeném hrobu nalezeno rozložené tělo, je mnich se vší úctou pohřben v zemi a zůstává velmi respektovaným za to, že měl odvahu provést obřad až do konce.

Těm úspěšným jsou po exhumaci odebrány oči, neboť tito lidé nyní podle zdejší víry vidí svou duší. Jak je ale možné, že mumie se stanou jen z některých adeptů, přestože byli všichni vystaveni stejným podmínkám? Že by skutečně byli osvíceni jen ti nejoddanější?

PŮSOBÍ SEKTA DODNES?

Ze 24 skutečně úspěšných „živých Buddhů“, je v současnosti k vidění pouhých 16. Nejznámější z nich je nejspíš mnich zvaný Shinnyokai Shonin (1687–1783), jehož tělo nalezneme v chrámu Dainichi-Bu na hoře Yudono.

Tento chrám byl kdysi oblíbeným místem k podstoupení procedury sebemumifikace. Vědci spekulují, že příčinou může být vysoká koncentrace arsenu v místních pramenech, která mohla procesu napomáhat. Většina známých živých mumií skutečně pochází z chrámu Dainichi-Bu.

Obřad sokushinbutsu nakonec japonská vláda v roce 1879 zakázala. Existují však indicie, že v některých odlehlých oblastech byl rituál tajně prováděn ještě ve 20. století. Nelze tedy s jistotou vyloučit, že se ojedinělé případy mohou vyskytnout i dnes! Přináší mumifikace mnichům skutečně věčnou blaženost?