Čarodějnické soudy z let 1674–1675 jsou největším procesem svého druhu ve švédské historii. A také jedním z nejkrvavějších. Na jejich konci bylo během jediného dne sťato a poté upáleno celkem 71 údajných čarodějnic, z toho 65 žen, dva muži a čtyři nezletilí chlapci.
Tamní kněz získával svědectví pro jejich usvědčení vskutku mrazivými způsoby. „Když začali chápat, k čemu se schyluje, začali křičet k nebesům po pomstě nad těmi, kteří způsobili jejich nevinnou smrt, ale nepomohly žádné výkřiky ani slzy,“ popisuje svědkyně událostí ve svých pamětech.
Zatímco vězni jsou vedeni na popraviště, jejich příbuzní a muži z celé vesnice kolem nich s kopími namířenými vpřed tvoří bariéru. Jen dva ze sedmi desítek obviněných hnaných na hranici se zmohou k tomu, aby cestou stále dokola opakovali náboženské žalmy, další vyčerpáním a zděšením omdlívají a jejich vlastní rodina je nese dál směrem k popravišti, kterému se říkalo Hora kůlů.
Tato děsivá scéna se odehrává na jihozápadě Švédska v roce 1675. Na smrt tehdy kráčí čarodějnice, které usvědčily jejich dětské oběti. Jsou ale skutečně vinny?
PŘÍPAD K VYŠETŘOVÁNÍ
Krveprolití začíná v roce 1674 poté, co Laurentius Christophori Hornæus (1645–1719), kněz z Ytterlännäsu a Torsåkeru dostane pokyn k vyšetření čarodějnictví ve své farnosti. Tou dobou se Švédskem šíří masová hysterie postihující mnoho dalších farností, na jejímž konci zůstávají tři stovky popravených.
Nemalou měrou se na tom podílejí právě soudy v Torsåkeru, jejichž cílem bylo zarazit čarodějné sabaty. Odehrávaly se zde vůbec nějaké? Během procesů padají závažná obvinění, která jsou vynucena nejen mučením obžalovaných, ale dokonce i svědků!
ÚNOSY A MUČENÍ
Torsåkerské čarodějnice jsou obviněny z únosu dětí a jejich odvádění na satanistickou mši, kde má docházet k temným rituálům a obcování s ďáblem. Svědectví o těchto praktikách pocházejí přímo z úst unesených dětí.
Má to ale háček, tato svědectví byla získána mučením. Hornæus „vyšetřuje“ čarodějnictví ve své farnosti se skutečnou vervou a pro své drastické metody je znám široko daleko. Svědectví z dětí dostává bičováním nebo máčením v ledové vodě.
V zimě na zamrzlém jezeře vyseká do ledu díru a do ní noří nebohé děti. Jindy je zase zavírá do pece a předstírá, že ji zapálí a upeče je. „Vzpomínám si na některé svědky, kterým z těchto metod chybělo zdraví po zbytek jejich života,“ přiznává o mnoho let později knězova manželka Britta Rufina. Ještě šedesát let poté se prý děti bály chodit kolem Hornæusova domu. Byly v Torsåkeru vůbec nějaké čarodějnice?
NEPŘÍJEMNÉ OBVINĚNÍ
Hornæus měl v rukávu ještě další trik, jehož pomocí vyhledával údajné čarodějnice ve své farnosti. Nařizuje například dvěma chlapcům stát u dveří kostela a mezi vcházejícími lidmi identifikovat čarodějnice podle neviditelného ďáblova znamení na čele.
Mohly děti skutečně vidět něco, co je dospělým neviditelné? Ke zděšení Hornæuse jeden z chlapců označil za čarodějnici i jeho vlastní manželku, což bylo rychle zameteno pod koberec, přesto své metody nezměnil a lidé byli obviněni převážně na základě toho, zda je děti označily za čarodějnice, či nikoliv.
Celkem bylo obviněno asi sto lidí, ale není jasné, kolik jich ve skutečnosti skončilo na popravišti. Knězův vnuk Jöns Hornæus, který v roce 1735 sepisuje svědectví své babičky Britty Rufiny, tvrdí, že mnoho z odsouzených uprchlo a některé ženy nebyly kvůli těhotenství popraveny.
