Večerní cestu domů si rozhodnete zkrátit cestou přes les. Vtom ucítíte podivnou tíhu na ramenou a do krku se vám zaryjí pracky s dlouhými drápy. Čím více se snažíte tvora ze svých zad setřást, tím rychleji jeho síla narůstá.

Právě na vás zaútočil tajemný hockauf. Skřet, který si živí lidským strachem a jehož oběti jsou odsouzeny k smrti…

Legendy o tajemném přízraku se vyskytují především v české části německého pohraničí. Jeho domovinou jsou potemnělé lesy, kde trpělivě čeká na budoucí oběti. Těmi se zpravidla stávají osamělí chodci, kteří zabloudili do odlehlých míst.

Škrtič jim z výšky skočí na záda a pevně se jich drží. Zbloudilé nešťastníky pak vyděsí a uškrtí nebo alespoň vážně poraní. Dokonce prý může člověka při urputném boji celého rozsápat.

Ten, kdo setkání se zabijáckým skřetem přežije, na místě přichází o rozum a pak většinou umírá. Odkud přichází krvelačný hockauf? Je to démon z jiného světa, nebo jen ztělesnění lidského strachu ze samoty?

Kožíškoví mužíčci

Hockauf je démonická lesní bytost, která během dne přežívá v temných zákoutích, šerých roklích, jeskyních, v dutinách stromů či podzemních doupatech.

Jakmile slunce zmizí za obzorem, vyšplhá do korun stromů a čeká, až se v jeho blízkosti ocitne potenciální oběť. V okolí severočeského Mikulova, ležícího asi 15 km od Teplic, se těmto útočníkům říká kožíškoví mužíčci.

Nejsou však zdaleka tak vlídní jako jejich pojmenování.

„Osamělým chodcům skákali na záda, dusili je, a tak je třeba také chápat jejich název kožíškoví mužíčci, totiž zachycující se v kožichu,“ vysvětluje český spisovatel Martin Stejskal (*1944).

Jméno hockauf zase pochází z německého „hockauferln“, tedy „hop na záda“, což přesně vystihuje jeho přirozené chování. Jeho podoba je neznámá. Zejména proto, že žádný z nešťastníků, kteří se se skřetem střetli, nedostali šanci ho spatřit.

V horším případě už o svém zážitku nemohli nikdy promluvit. Odkud lesní démon přichází a proč je tak nebezpečný? Mnozí se domnívají, že jde o tvora, který přišel z jiného světa.

Martin Stejskal upozorňuje, že by ve skutečnosti mohl být jen zosobněním strachu ze samoty, který zřejmě prožívali mnozí osamocení cestovatelé.

Hlavně s ním nebojovat

Škrtiče si oběti zpravidla všimnou až ve chvíli, kdy jim přistane na zádech, a to už bývá pozdě. Začne je totiž rdousit svými prackami. Říká se, že čím více budete s útočníkem bojovat a propadat při tom panice, tím více poroste jeho zběsilost a síla.

Proč napadá osamělé chodce, když jejich mrtvých těl se pak ani nedotkne? Kdo ví. Možná jako u většiny monster jen pro zvrácenou zálibu v páchání zla. A možná také proto, že jeho chlebem má být lidský strach.

Naopak na Českolipsku se říká, že jsou mužíčci poměrně neškodní. Podle pověstí skočili mnohokrát na záda nic netušícímu dřevaři, který se hladový a unavený vracel domů, či ženě sbírající léčivky a klestí do kamen.

Po chvíli se však sami pustili a šli dál vlastní cestou. Jak mohly jejich oběti tak snadno vyváznout? Život prý škrtič ohrožuje až v okamžiku, kdy se jej člověk pokusí v úleku setřást. A to pravděpodobně udělá každý.

U Hašištejna zemřela dívka

Na hockaufa vzpomíná množství německých pověstí. Jedna z nich vypráví o skupince dívek, kterou škrtič překvapil v těsné blízkosti zříceniny hradu Hasištejn na Chomutovsku. Dívky se s pochodněmi v rukách vydávají podzemní chodbou ke zřícenině.

Už mají kus cesty za sebou, když se ještě naposledy chtějí ohlédnout k východu. Najednou si uvědomí, že jedna ze skupiny chybí. Vrací se tedy, aby děvče našly. Spatřují ji sedět schoulenou na cestě ve zbědovaném stavu.

Přes opakující se dotazy, co se přihodilo, se jim nedostává žádné odpovědi. Dívka zcela přišla o rozum. Kamarádky ji doprovodí domů, kde zjistí, že na jejích zádech jsou zřetelně viditelné otisky zvířecích tlap nebo pracek.

Po třech dnech ve velkých bolestech dívka umírá. Co se jí přihodilo? Napadl ji skřet škrtič?