Záhadologové a autoři, kteří se pohybují na pomezí folkloru, historie a „mysteria“ se na Bílou paní dívají trochu jinak než běžní historici. Neberou ji jen jako literární legendu, ale jako tzv. „reziduální jev kolektivní paměti.

Jde tedy o stopu skutečné historické osoby (Perchty z Rožmberka), která se v lidovém vyprávění proměnila v opakující se „přízrak“ vázaný na konkrétní místa. V záhadologické literatuře se často zdůrazňuje, že zjevení Bílé paní nejsou náhodná:

objevuje se vždy v okamžicích krizí rodu, válek nebo velkých změn, což někteří autoři interpretují jako „informační otisk událostí v prostoru“, spíš symbolický než fyzický duch.

Duchovní stopa

Typický záhadologický výklad (například v populárních českých záhadologických textech a publicistice) říká, že Bílá paní není „strašidlo“ v klasickém smyslu, ale archetypální ochranná bytost rodu Rožmberků, která se „aktivuje“ jen na určitých místech a v určitých situacích.

Proto se její výskyt opakuje na více sídlech rodu, zejména na Rožmberku, v Českém Krumlově nebo v Jindřichově Hradci. Záhadologové to vysvětlují buď jako sdílený kulturní mýtus, nebo jako tzv.

„lokální duchovní stopu“, která se váže na silně historicky zatížené prostory. V této logice není důležité, zda ji někdo „opravdu viděl“, ale že se příběh stabilně vrací napříč staletími a svědectvími.

Zdánlivá pozorování

Skeptičtější autoři z oblasti záhadologie (například popularizátoři racionálních výkladů záhad) naopak tvrdí, že jde o kombinaci psychologických jevů, sugesce a turistického folkloru.

Noční prostředí hradů, očekávání návštěvníků a silná vizuální představa Bílé paní pak podle nich vytvářejí ideální podmínky pro „zdánlivá pozorování“.

Přesto i oni uznávají, že fenomén Bílé paní je mimořádně stabilní a výjimečný, podobné legendy totiž najdeme v mnoha evropských šlechtických sídlech, ale v Česku je její tradice mimořádně silná a propojená s konkrétní historickou osobou.