V 19. století žily v Rusku desetitisíce lidí, kteří se dobrovolně nechali vykastrovat. Věřili, že se tak zbaví tělesného chtíče a odčiní prvotní hřích. Takzvaní Skopci postupem času získali značnou moc a nashromáždili rozsáhlý majetek. Měli vliv na celou ruskou společnost?

Ačkoli oficiálním náboženstvím carské říše bylo pravoslaví, náboženská různorodost impéria byla vždy až překvapivě veliká. Sibiřští kočovníci uctívali šamany, obyvatelé na jihu se hlásili zase k islámu.

V polských provinciích žili katolíci a židé a obyvatelé Pobaltí se hlásili k protestanství. Ani sama pravoslavná církev nebyla jednotná. V 18. století se v ruské říši objevila sekta, jejíž stoupenci praktikovali asketický způsob života.

Říkali si Bílé holubice

Protože se chtěli osvobodit od tělesného hříchu, nechávali se během děsivých rituálů dobrovolně vykastrovat.

Sami sebe nazývali „Praví křesťané“ nebo „Bílé holubice“, ostatní je ale označovali jednoduše za „kastrované“, v ruštině skopci, a sekta toto označení časem přijala.

Skopci na sebe poprvé upozornili, v roce 1771, když se carští vyšetřovatelé zabývali případem třinácti kastrátů v Orlovské gubernii. Přesvědčit je k tomu měl muž jménem Kondratij Selivanov (?–1832), který je považován za zakladatele sekty.

Právě pod jeho vedením si muži nechávali provést kastraci. Když bylo hotovo, kastrující souvěrec vykřikl: „Kristus je probuzen!“ Pokud ale muži chtěli dosáhnout ještě vyššího stupně čistoty, museli si nechat odstranit celý penis.

Části těl pálili v peci

V případě žen rituál spočíval v odstranění bradavek, celých prsou či vyčnívajících částí genitálií. Nečisté části těla Skopci spálili v peci. I v zaostalém carském Rusku bylo takové mrzačení považováno za velký hřích a tresty byly přísné.

Ani to však členy této podivné sekty nemohlo odradit. Navíc se k nim postupem času začali přidávat velmi bohatí lidé. Kupci a sedláci často ke kastraci přemluvili i své nevolníky, chudé příbuzenstvo či své dlužníky.

Příslušenství k tomuto společenství totiž s sebou neslo nesporné ekonomické výhody. Kastráti nemuseli živit děti, díky asketickému způsobu života příliš neutráceli, a tak se jim často podařilo nashromáždit značný majetek.

Ten pochopitelně po jejich smrti zdědil jiný Skopec, protože členové sekty neměli žádné potomky. Společenství kastrátů se tak záhy začalo přezdívat Klub boháčů.

Bůh nad Bohem a král všech králů

S tím pochopitelně rostl i vliv Kondratije Selivanova, který se prohlásil Bohem nad Bohy a králem všech králů. Za to v roce 1772 putoval do vyhnanství v Irkutsku na Sibiři. Skopci ale měli čím dál tím více příznivců, a i sám Selivanov si troufal.

Když se po dvacet letech vyhnanství vrátil do Moskvy, dokonce přemlouval cara Pavla I. (1754–1801), aby se i on stal členem této sekty. Car dal charismatického vůdce zavřít do blázince, ale jeho nástupce hluboce věřící Alexandr I. (1876–1903) ho zase pustil.

Selivanov pak v Petrohradě navázal kontakty s aristokratickými kruhy a jeho lidé se začali dostávat na posty vysokých státních úředníků. Jenže s jídlem roste chuť, a oni pořád neměli dost.

Když car dostal na stůl návrh reformy, podle které by se Selivanov stal jeho duchovním pánem a gubernátoři, generálové a ministři by se rekrutovali z řad Skopců, řekl: „Dost“.

V roce 1820 byl Selivanov zatčen a poslán do kláštera, kde o dvanáct let později zemřel. Co se dělo po jeho smrti?