Obyvatelé severovýchodního okraje naší metropole jsou jako v úžasu. Na nebi zrovna několik z nich spatřilo podivný objekt. „Mělo kruhovitý tvar jako nějaký tác,“ vypoví jeden z nich. Němci přitom v té době na kbelském letišti provádějí jakési testy. Je pravda, že zde experimentovali také s unikátním létajícím talířem?
Na letišti Brandis u Lipska stojí podivně vyhlížející stroj.
Jde o kruhové letadlo Sack AS 6. Na sklonku druhé světové války odstartuje německý wehrmacht (ozbrojené síly nacistického Německa) ambiciózní projekt Wunderwaffen, tedy zázračných zbraní, jež mají odvrátit blížící se konec třetí říše.
Je do něj zapojeno tisíce vědců a konstruktérů, včetně těch nejlepších, kteří jsou k dispozici.
„Během posledních měsíců války vzniklo v tajných říšských továrnách několik fascinujících strojů, jež dodnes vzbuzují oprávněný údiv,“ upozorňuje americký záhadolog David Childress (*1957). Wehrmacht se pustí také do vývoje létajícího talíře.
Lipský Sack AS 6 se ale moc neosvědčí. Jsou výsledky německých techniků z pražského kbelského letiště lepší?
Třísetmetrový skok
Ve tváři konstruktérů je patrné velké napětí i očekávání. V kalendáři je psaný srpen roku 1943. S prvními pokusy s kruhovými létajícími stroji začne třetí říše podle historika Rudolfa Lusara (1896–1971) už o dva roky dříve.
Vznikat mají také u filiálky BMW v Praze. Stát za nimi má dvojice expertů Rudolf Schriever a Klaus Habermohl, která vyvine prototyp jménem Flugelrad V1. Ten je poprvé vyzkoušen v srpnu roku 1943 na kbelském letišti. Test ale nedopadne nejlépe.
Létající talíř se vznese jen kousek nad zem a záhy se na ni opět neslavně vrátí. „Uskutečnil se pouze třísetmetrový skok ve výšce jednoho metru,“ vysvětluje publicista Miroslav Mareš.
Startuje kolmo vzhůru
„Nesmíme se tím nechat odradit,“ říká zkušený letecký technik a pilot Schriever. Tým německých inženýrů proto ve svých experimentech pokračuje. Druhý prototyp je údajně odzkoušen na podzim roku 1944 poblíž letiště Neubiberg u Mnichova.
A jak vlastně unikátní letadlo vypadá? V průměru měří asi šest metrů a uprostřed má malou kabinu kapkovitého tvaru. Podvozek je klasický jako u běžných letadel. „Dopředu jej poháněla turbína,“ dodává další důležitou skutečnost inženýr Petr Vokáč.
Vlastně šlo o sérii turbín o průměru 15 metrů, které byly umístěny na rotujícím kruhu. Na rozdíl od normálních letadel nestartoval Flugelrad po ranveji, ale kolmo vzhůru.
Řada svědectví
„Talíř se velmi lehce vznesl a pak se vydal jihovýchodním směrem,“ píše se v deníku Hanse Mayera. Pilotní žák Luftwaffe se totiž podle vlastních slov zúčastní dalšího testu Flugelradu. Dojít k němu má 14. února 1945 opět na letišti ve Kbelích.
Že tehdy Němci skutečně v Praze zkoušeli létající talíř, dokládá i řada dalších svědectví, třeba mechanika Hanse Krimma nebo bratrů Urbanových. Ti stroj podle vlastních slov na nebi spatřili v únoru a březnu několikrát.
Jak úspěšné testování bylo, bohužel nevíme. Podle Lusara se nacistům nakonec povedlo sestrojit talíř, „který během tří minut vystoupal do výšky 12 400 m a dosáhl v této době nevídané rychlosti 2000 km/h“.
Ze záznamů ale vyplývá, že Flugelrad ve skutečnosti zřejmě nebyl schopen nabrat vyšších výšek ani rychlostí. Odehrálo se to právě takto?