Honosným sídlem na okraji Londýna se nesou prapodivná slova, jež neodpovídají žádnému známému jazyku. Rozechvělými rty je šeptá alchymista Edward Kelley.
Klečí přitom na zemi a hledí do temně lesklého obsidiánu. John Dee sedí za stolem a pečlivě vše zaznamenává. Kelleyemu se totiž právě díky enochiánštině podařilo navázat spojení s jinými sférami.
Ztichlým hřbitovem se rozléhá krákání havranů a svist krumpáče. Aby anglický okultista Edward Kelley (1555–1597) dokázal všem pochybovačům, že umí rozmlouvat s dušemi zemřelých, vykope na hřbitově v Mortlake (dnešní součást Londýna–pozn. red.) několik těl.
Pak pořádá seanci, při níž vystupuje jako médium. Svým neobyčejným číslem si získá řadu obdivovatelů včetně anglického alchymisty Johna Dee (1527–1609).
Ten „věřil, že z onoho světa dostáváme poselství, která se pokoušel přijímat a dešifrovat,“ upozorňuje spisovatel Jan Bauer (*1945). Jenže mu to příliš nevychází.
V roce 1581 se proto obrací s žádostí o pomoc na Kelleyho, jemuž se údajně podaří objevit tajemnou enochiánštinu. Jazyk, kterým je prý možné komunikovat s anděly. A prý ještě mnohem víc…
Mluvil jím biblický Adam?
„Jazyk enochiánský, s pevnými gramatickými a syntaktickými základy, je považovaný za ještě starší než sanskrt. Chvílemi zní jako arabština, jindy jako hebrejština a latina,“ tvrdí zakladatel Církve Satanovy Anton LaVey (1930–1997).
Jeho znalost získává Kelley v roce 1584 v polském Krakově, kde během seancí naváže kontakt s duchem jménem Nalvage. Ten ho prý postupně zasvětí do tajů enochiánského jazyka.
Skládá se z 22 znaků, které se píší a čtou zprava doleva, tedy podobně, jako se zaznamenává třeba hebrejština. Enochiánštinou údajně rozmlouvá biblický Adam s Bohem, než je vyhnán z ráje.
Jako poslední ovládá řeč jeden z jeho potomků, prorok Enoch (či Henoch), podle něhož nese i svůj název. Poslední stopy po záhadném jazyku mizí po pádu babylonské věže.
Navštíví tři desítky sfér
Na stole leží rozevřená kniha Liber Loagaeth. Právě do ní Dee zaznamenal všechna spojení s anděly, při nichž si Kelley osvojoval znalost enochiánského jazyka. Britský okultista Aleister Crowley (1875–1947) se do ní znovu podívá a něco si poznamená.
Skutečnou renesanci zažívá řeč na konci 19. století, kdy podnítí vznik řádu Zlatého úsvitu. Mezi jeho nejslavnější členy patří například německy píšící spisovatel Gustav Meyrink (1868–1932), či irský autor Bram Stoker (1847–1912).
Výraznou měrou ho ovlivní také Crowley. Ten nejprve v roce 1900 v Mexiku a pak o devět let později v Alžírsku navštíví během seancí tři desítky sfér a mluví prý pomocí enochiánštiny s bezpočtem astrálních bytostí.
Navíc dopodrobna rozpracuje systém enochiánských klíčů a strážných bran, které mají umožňovat, či chránit vstup do nehmotných světů zvaných Aethyr.
Padlý anděl, nebo drak?
Záhadná enochiánština najde později odezvu i u zakladatele moderního satanismu Antona LaVeye.
Podle něj správné čtení enochiánského jazyka umožňuje nejen rozmlouvat s Luciferem, ale po vyřčení těch správných formulí dokonce otevřít brány pekelné a Satana osvobodit. Ještě dál jde ve svých teoriích kanadský spisovatel Donald Tyson (*1954).
„Enochiánské klíče jsou částmi velkého rituálu obřadní magie zaměřeného na spuštění závěrečného chaosu vesmírné zkázy,“ uvádí a pokračuje:
„Podle mého názoru bylo tužbou, a snad i potřebou, enochiánských andělů aby tuto světovou zkázu iniciovalo samo lidstvo prostřednictvím čtyřiceti osmi klíčů, které otevírají ochranné strážné brány čtyř strážných věží, a umožnilo tak vstoupit do našeho časoprostoru silám Koronzona, velkého draka.“ Měli bychom jazyk raději zapomenout?
