V roce 1853 zemřela Jonathanovi Reedovi jeho manželka Mary ve věku 59 let. Následně byly její ostatky uloženy na hřbitově Evergreen v Brooklinu. Ale z nepochopitelných důvodů s ní žil v hrobce až do své smrti.

Co přimělo ve skutečnosti Jonathana k tomu, aby strávil několik let v hrobě společně se svou zesnulou manželkou? Hrobku dokonce vybavil nábytkem, přenosným topením a dokonce i rekvizitou rakve, ve které tam spal.

Ze začátku tam i byl společně s nimi živý papoušek, kterého po jeho smrti nechal Reed vycpat a nechal ho v hrobce. Jeho chování bylo pro okolní lidi podivínské a začali o něm mluvit jako o pouhém bláznovi, který ze smrti své manželky zešílel.

Dle dalších svědků, kterých bylo přes několik tisíc, je pravda někde jinde. Mary s ním měla skutečně mluvit a být s ním.

VEČEŘE S NEBOŽKOU

„Podle jeho přátel věřil, že jeho žena může rozumět tomu, co jí říká.“ Napsali již v minulosti v jednom ze zahraničních médií. „Moje žena byla pozoruhodná žena a naše životy byly sloučeny do jednoho.

Když zemřela, přál jsem si pouze, abych na ni nikdy nezapomněl. Mým jediným potěšením je sedět tady se vším, co po ní zbylo,“ vypověděl několikrát Jonathan. Ten se svou ženou skutečně měl mluvit, jíst a trávit s ní veškerý čas.

NAVŽDY SPOLU

Již během prvního roku, kdy začal žít se svou ženou, ho u hrobky navštívilo přes sedm tisíc lidí a ani v dalších letech zájem kolemjdoucích neutichal. Nakonec manžel zemřel přímo v hrobce, jeho bezvládného těla si všiml jeden z návštěvníků hřbitova.

Příčina smrti není jasná, svědek pouze vypověděl, že měl natažené ruce směrem k ženě. Podle některých odborníků z řad lovců duchů se nedokázal odloučit od své ženy, která s ním skutečně mohla mluvit a svým způsobem jí její duch mohl nutit zůstat s ním.

Pohřbeni jsou vedle sebe, kobka byla definitivně zapečetěna a někteří lidé tvrdí, že jsou uvnitř často slyšet divné zvuky a hlasy.