Obojživelný mlok skvrnitý byl v dřívějších dobách všeobecně spojován s množstvím poměrně zvláštních až zázračných schopností. Byl kupříkladu považován za ohnivého tvora a k živlu ohně si lidé vztahovali rovněž i celou řadu jeho vlastností…

Ohnivé legendy

Poměrně dlouhé období se například tradovalo, že kdo se natře krví mloka, tomu nemůže oheň nikterak ublížit.

Mohly snad právě tyto „ohnivé“ pověry vznikat tak, že lidé viděli vylézat mloky z hromad klestí páleného v lese a jejich snahu najít si klidné, stinné místo?

Tyto skutečnosti si lidé mohli vyložit jako mločí touhu projít plameny, což zřejmě umocňovaly rovněž i mločí ohnivé skvrny po celém těle… Snad právě vzhledem k těmto pověstem, mýtům a legendám dostal mlok skvrnitý i další pojmenování, a to ohnižil.

Jedovatý samandarin?

Někdy zase bývala přeceňována jeho jedovatost, protože se tvrdilo, že pokud mlok spadne do studny a někdo se z ní napije, pak zcela jistě zemře.

Přitom mločí jed, směs toxinů, jejíž jednou z hlavních složek je samandarin, není pro člověka nikterak nebezpečný, pokud se nám ovšem nedostane přímo do očí, kde může způsobit skutečně silné pálení.

Pozor na malou hmotnost…

Pro menší živočichy, kteří by mloka chtěli napadnout, však již samandarin smrtelným může být, neboť jim způsobuje svalové křeče a rovněž také zvyšuje činnost krevního oběhu, čímž drobnějším tvorům znesnadňuje dýchání.