Historii keltských kmenů můžeme vysledovat až do 2. tisíciletí před naším letopočtem. Keltové se pravděpodobně jako etnikum vytvořili splynutím několika starších evropských kultur.

Dnes je možná vnímáme jako mírumilovné vyznavače přírody, ale realita byla trochu jiná. Potřebovali druidové kromě sušených bylinek i lidské oběti?

Mezi nejvýznamnější keltské bohy patřil Taranis – pán nebes. Vzývání toho keltského boha bylo velmi kruté. Nespokojil se totiž s obětními dary v podobě zemědělských plodin či řemeslných výrobků. Taranis vyžadoval lidskou oběť, která byla upálena!

Usmiřování boha války

Tento hrozivý obřad nepopsal nikdo jiný, než Gaius Julius Caesar ve své knize Zápisky o válce galské. Vzhledem k tomu, že Gaius Julius měl s Galy (Kelty) bohaté zkušenosti, můžeme mu i věřit.

V 17. století pak tento výjev – podle popisu v antických pramenech – namaloval britský historik Aylett Sammes.

Krutost keltských obřadů se ale neomezovala pouze na oběti bohu Taranisovi. I jiní členové keltského božského pantheonu měli zvrhlé choutky.

Usmiřování boha války Teutatese (právě pro něho sbírali keltští druidové posvátné jmelí) proběhlo nejefektivněji rituálním utopením lidské oběti. Esus, bůh stromů, zase vyžadoval alespoň jednoho oběšeného člověka.

„Zářící oheň“

Bez lidských obětí se však obešel další svátek, ve kterém hrál hlavní úlohu oheň. Jednalo s o oslavy Beltaine, které připadaly v kalendáři na předvečer 1. května. Slovo Beltaine znamenalo „zářící oheň“.

Druidové ohně zakládali na mnoha návrších, zejména pak v blízkosti keltských svatyň a jiných významných míst.

Tento keltský rituál, obsahující mimo jiné přeskakování hořícího ohně, se dochoval i u nás v podobě „pálení čarodějnic“, chcete – li v oslavě Filipojakubské noci či Valpuržině noci dne 30. dubna.