Z lomu Rano Raraku v severní části Velikonočního ostrova se ozývá zvuk primitivních nástrojů narážejících do kamene. Mezi lety 1250 až 1500 totiž zdejší vyhaslý kráter využívají Rapanujci k tesání svých slavných soch moai. 

Zajímavé jsou mimo jiné i tím, že je tvoří jen velká a dobře opracovaná hlava a lehce naznačené tělo. Nohy nemají žádné. Některým se ale na hlavě skví takzvané pukao. Podle odborníků jde o okrasný červený klobouk, nebo o zvláštní druh účesu.

V lomu je přitom dodnes možné prohlédnout si i tu vůbec největší sochu moai. Vysoká je 21,8 metru a váží neuvěřitelných 270 tun. To je pro zajímavost o celých 65 tun více, než váží americká Socha Svobody.

Většina skulptur na ostrově je ale vysoká okolo 10 metrů a váží necelých 100 tun. 

Vztyčují je na pohřebištích

„K čemu podivné sochy sloužily, lze dnes těžko s jistotou říci;

zřejmě však měly rituální poslání,“ napíše svého času britská archeoložka Katherine Routledge (1866–1935), která Velikonoční ostrov navštíví v roce 1914 a setká se zde tak i s posledním rapanujským písařem a šamanem v jedné osobě.

Její teorii podporují i místa, kde domorodci své sochy vztyčují. K nebi je totiž napřimují na kamenných plošinách, jimž se říká ahu. Na ně přitom Rapanujci při svých obřadech předtím pokládají své mrtvé.

Moai by tak mohly být svého druhu jakési náhrobky, či podobizny nejvýznačnějších zemřelých.

Vzhledem k tomu, že jsou sochy rozeseté především podél pobřeží, domnívají se někteří historici, že mohlo jít o kamenné strážce, kteří měli odradit cizí nájezdníky od přistání na ostrově. Proti ale hovoří natočení soch. Většina moai totiž hledí směrem do vnitrozemí místo na moře. 

Vyrobí si jejich model 

Jedním z prvních vědců, který se sochami na Velikonočním ostrově důkladněji zabývá, je norský mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl (1914–2002). Dokument, který o tom následně natočí, zhlédne o pár let později také budoucí český inženýr Pavel Pavel (*1957).

„Jak se domorodcům podařilo dostat sochy z kamenolomu a vztyčit je na pobřeží?“ nedá Pavlovi záhada spát. V roce 1981 si proto překreslí rozměry jedné ze soch a následně ji odlije z betonu. Pak se dá se svými kamarády do pokusů.

Vzhledem k tomu, že podle pověstí moai samy po ostrově chodily, pokusí se svůj model rozpohybovat jen za pomoci lan.

„Nejprve jsme sochu rozhoupali do stran a pak tahali za lana uvázaná kolem jejího pasu a ona kráčela tak, jak vyprávěly legendy,“ vzpomíná Pavel Pavel na slavný pokus.

O svém úspěchu následně vyrozumí Thora Heyerdahla, který ho proto roku 1986 vezme s sebou na Velikonoční ostrov, aby teorii ověřili v praxi. 

Hrozí mu zastřelením

Nedaleko jedné ze soch moai je nebývale živo. Krátce poté, co sem Pavel Pavel a Thor Heyerdahl dorazí, se totiž oba muži pustí do práce. Vyberou si jednu ze skulptur a pokusí se na ní svůj nápad demonstrovat.

Povolení k pokusům předtím získají od chilského ministra kultury. Ten českého inženýra s trochou nadsázky upozorní, že pokud sochu poškodí, tak ho „nechá zastřelit.“ Není tedy divu, že je při experimentu Pavel Pavel notně nervózní.

Pokus ale nakonec vyjde na výbornou. Vědci připevní k hlavě a trupu sochy několik lan. Pak 16 mužů zatáhne za provazy a mnohatunový obr se skutečně pohne. Navíc to vypadá, jako kdyby skutečně kráčel. Jedna ze záhad Velikonočního ostrova je tak rozluštěna.