To, že přání vyslovená na smrtelné posteli by se měla respektovat, ví přece každý. Svoje by mohli vyprávět zaměstnanci Národního muzea. Právě zde jsou totiž uloženy Jirušovy bedny, pozůstatek po šlechtici Bohuslavu Jirušovi.

Přestože bedny už zde leží přes dobrých 100 let, nikdo doposud neví, co přesně se v nich nachází. Jirušovo přání znělo jasně – bedny otevřít až za 200 let! Proč?

Otázka, proč si botanik a šlechtic dává takovou práci s utajením obsahu oněch pověstných beden, zůstane ještě asi dlouho nezodpovězená.

Jedná se totiž o jednu z největších záhad české historie, jelikož nikdo dodnes nemá ani tušení, co šlechtic před svojí smrtí do beden ukryl.

Jiruš se svým „zapečetěným pokladem“ nadělá plno drahot – do beden má být uložena jeho celková pozůstalost, vše má být řádně zapečetěno, ošetřeno proti zubu času a darováno Národnímu muzeu do opatrovnictví.

Stalo se, jak si šlechtic přál a bedny putují po Jirušově skonu mezi zdi muzea. Nikdo je však nesmí otevřít, aby mohl jen tak ledabyle sdílet se světem ukryté bohatství. Zesnulý vychytralý botanik si ovšem ještě diktuje další podmínku.

Bedny totiž musejí být otevřeny a obsah odkryt široké veřejnosti až 200 let po šlechticově smrti. Takže to je až v roce 2101! K čemu takové tajnosti? Copak asi bedny ukrývají?

Zlato, šperky, drahé kovy či botanické zlato v podobě ryzího vědění a nasbíraného materiálu? Návštěvníci, stejně jako zaměstnanci muzea, nadále tápou v nejistotě.

Nevyčíslitelná hodnota nebo jen vzduch?

O tom, co bedny ukrývají, se dodnes vedou zapálené debaty. Podle vědců a znalců je pravděpodobné, že šlechtic do beden ukryl svojí celkovou pozůstalost, která by podle doloženého archivního listu měla být značně bohatá a nemalá.

Někteří se dokonce domnívají, že bedny mají být plné zlata a předmětů. Například jsou tu prý možná uschovány několikeré hodinky, těžítko, pečetní prsten či zlaté řetězy.

Mnozí zase věří, že bedny obsahují tajemné recepty (například na dlouhověkost), léky, nebo unikátní dobová svědectví. Popis a přání samotného botanika však zní trochu jinak:

„Veškeré předměty nalézající se v mém bytu neb v ústavu farmakologickém, pokud jsou můj majetek, mimo bibliotheky, nábytku, zcela chatrných šatů a prádla špatného… musí se uložiti do beden zinkovým plechem vyložených.

Předměty zasypou se naftalinem a bedny se pak vzduchotěsně zaletují,“ stojí v jeho závěti.

Co je uvnitř?

Bedny byly doposud zkoumány takovým způsobem, že jejich autentické pečetě nemusely být porušeny. Zjistí někdy badatelé, co ukrývají? Nebo by je snad měli otevřít, protože mohou obsahovat něco nebezpečného?

Obě váží od 300 do 400 kilogramů a jsou opatřeny totožnými mosaznými štítky. Záhadné bedny jsou pokryty ze všech stran obrovskými dřevěnými deskami a vyloženy zinkovým plechem. Je skutečně jasné, že Jiruš si vzhled a dlouhověkost beden dobře předem naplánoval.

Stále totiž vypadají, jako by se jich zub času ani nedotkl. Taktéž víko bedny je ke zbytku přibito dvanácti železnými hřeby, přičemž každý je asi kolem dvaceti centimetrů dlouhý.

Povrch je pak pokryt originální voskovou pečetí a to z roku 1901, která se dodnes uchovala na převážné většině hřebů.

Anketa nepřinesla odpovědi

Pracovníci Národního muzea dosud bedny neotevřeli, přesně, jak si Jiruš přál. O jejich osudu nechali dokonce v roce 2012 hlasovat veřejnost – která byla rovněž striktně proti tomu, aby byla Jirušova vůle porušena.

Do ankety se zapojilo přes více než 3000 osob a přesto, že to v jednu chvíli vypadalo, že k dlouho očekávanému otevření nakonec dojde, více lidí nakonec hlasovalo proti odkrytí a k respektování přání zesnulého šlechtice.

Ani metoda skenování nebyla veřejností schválená. Vypadá to, že odkrytí záhadného „pokladu v bednách“ se zřejmě dočkají až naše budoucí generace.