Vesnice se topí ve tmě. Za zavřenými okenicemi hoří svíčky a lidé se modlí, aby celá ta hrůza už jednou provždy skončila. Někde tam venku je přízrak. Nikdo si nemůže být jistý životem. Kdysi to byl milý soused, teď je to prý upír. Kdo ho zastaví?
Muž jménem Jure Grando Alilovič (1579–1656) byl prý historicky jeden z prvních upírů. Jeho hanebné a neméně tajemné činy totiž byly zdokumentovány písemnou formou v historických záznamech. Může na nich být něco pravdy? Co o tomto upírovi z chorvatské vesnice Kringa na Istrijském poloostrově víme?
Vstal z hrobu
Jure Grando Alilovič skoná přirozenou smrtí, později však údajně vstává z hrobu jako upír a terorizuje rodnou vesnici. Jeho návrat z onoho světa má být skutečně teatrální. Prochází se prý vesnicí s mrtvou ovcí na jednom rameni a černou kočkou na druhém.
Klepe na dveře příbytků a dožaduje se vstupu. Co může chtít? Žádá snad občerstvení, nebo si chce popovídat? Nikoli! Zájem Jureho o konkrétní dům je ve svých důsledcích stejný, jako by chtěla na návštěvu přijít sama smrt! Brzy se totiž ukáže, že v domech, o které přízrak projevil zájem, někdo zemřel!
Horor ve vesnici
Ve vesnici stále žije i Jureho rodina. Směřovaly kroky upíra i do jeho bývalého domova? V článku uveřejněném ve francouzském časopise Le Mercure Galant v roce 1693 je vztah s původní rodinou popsán takto:
„V noci chodí za příbuznými, svírá je v pevném objetí a vysává z nich krev, čímž je oslabí, vyčerpá a nakonec jim přivodí smrt.
Toto pronásledování se neomezuje na jedinou osobu, nýbrž přetrvává až do zahubení posledního člena rodiny.“ Upír Jure přepadne v ložnici svoji bývalou ženu a dožaduje se prý i plnění manželských povinností, ona proto raději prchá do sousední vesnice.
Noční potulky upíra po vesnici se stávají pro obyvatele noční můrou, ze které se už konečně chtějí probudit. Jeden z vesničanů se pokusí upíra probodnout hlohovou holí, ovšem bezúspěšně.
Místní kněz, otec Giorgio, vsadí na symbol kříže, sílu víry a moc božího slova. Při setkání s upírem se dovolává Ježíše Krista, avšak podle dochovaných záznamů je všechno marné.
Řešením je sekera
Vesničané začnou zvažovat krajní řešení. Jak se usnesli, tak se také stane. Jedné tmavé noci roku 1792 vykopou z hrobu nebožtíkovo tělo, které je velmi zachovalé a nejeví známky rozkladu.
Z neznámého důvodu, možná ze strachu, však nedokážou probodnout srdce zemřelého hlohovým kůlem. Co dalšího mohou udělat, aby přeťali tu ďábelskou pupeční šňůru, která udržuje upíra v jejich světě?
Odpověď nachází jistý Stipan Millašič, který jediným úderem ostré sekery utne mrtvole hlavu. Procházky upíra po vesnici Kringa tím končí. Není to však konec jen jediného upíra.
Lidé se totiž tímto činem inspirují a chtějí si se všemi domnělými upíry vyřídit účty jednou provždy. Marná je i snaha císařovny Marie Terezie (1717–1780), která již v roce 1755 vydává dekret, v němž zakazuje exhumace mrtvých a jakékoli zneuctění jejich těl.
Čin vesničanů na Istrii ukázal, že lidé se ve válce proti upírům nebojí hledat pomocné ruce na konci svých ramenou. S čím se však ve skutečnosti potýkali?
Proč selhalo probodení dřevěným kůlem?
V dobových dokumentech je u kauzy Jureho Aliloviče opakovaně zmíněno, že
selhalo probodení jeho těla dřevěným kůlem. Proč nešlo použít tento osvědčený prostředek z antiupířího arzenálu?
Spolu s pochopitelnou nervozitou u vesničanů se prý jednalo o nebývalou tuhost těla nebožtíka. To nebylo možné dřevěným, snad i špatně a ve spěchu naostřeným dřevěným kůlem, probodnout. Dostalo se právě proto „ke slovu“ ostří sekery?
