V 70. letech 16. stol. zastřelí vesničan v rakouském Reichensteinu svého pána. Domnívá se totiž, že šlechtic unesl jeho syna. Proč by ale reichensteinský pán něco takového dělal? Odpověď je poněkud děsivá!

Avšak pro člověka pozdního středověku logická. Reichensteinský pán si buduje nové sídlo a vesničan žije v přesvědčení, že jeho synka použil jako stavební oběť.

Tento, původně pohanský, zvyk se udrží dlouho do středověku a do řady staveb – pevností, mostů, ale i kostelů!!! jsou zazdíváni živí lidé, většinou děti.

Z Německa je znám příběh o děcku jakési žebračky, které dostalo koláč a zatímco se jím spokojeně cpalo, dělníci ho zazdívali do nově vznikajícího opevnění. Ubohé děcko si vůbec neuvědomovalo, co se děje. Jak se o této události zmiňuje dobová kronika?

Dítě prý zvesela své matce, která byla celé příšerné proceduře přítomna, hlásilo: „Ještě tě, maminko, vidím!“, „Ještě tě kousek vidím!“, „Už tě, maminko, nevidím!“ Používali se však stavební obětiny i v Čechách? Zřejmě ano.

V mnoha starých hradech byly při pozdějších opravách vskutku nalezeny zazděné kosti.

Nemůžeme je ale jednoznačně odlišit od obětí středověké spravedlnosti (zazdění bylo oblíbené především pro potrestání cizoložnic, ale hrozilo i církevní osobě, která si nehleděla svých povinností).

Jindy jsou jako stavební oběti používána zvířata, nebo třeba vejce. Že by tedy slavná pověst o stavbě Karlova mostu nelhala?!

Ostatně jedna městská legenda říká, že – tentokrát naštěstí mrtvý – člověk byl prý zalit i do betonu v pilíři pražského Nuselského mostu. Mělo jít o jednoho z dělníků…