O tom, že se na Měsíci děje něco zvláštního, svědčí mnohé pozorované úkazy. Jeden z nejzajímavějších a historicky nejstarších je zapsán v Gerváciově kronice, jejímž autorem je britský mnich Gervácius z Cantenbury (asi 1141–1210).

Pětice dalších mnichů z městečka Canterbury autorovi kroniky nezávisle na sobě popisuje jev, kterému přihlíželi 18. června 1178 a který mnozí měšťané považovali za předzvěst konce světa. Co se to s Měsícem dělo?

Když onoho večera slunce zmizí za obzorem, na nebi se rozzáří úzký srpek nového měsíce. K němu vzhlíží skupinka mužů. Špičky úzkého srpku ukazují k východu. „Náhle se horní špička rozštěpila vedví.

Zprostředka této škvíry vyšlehla zářící pochodeň, vyvrhující do nemalé dálky oheň, žhavé uhlíky a jiskry,“ líčí Gervácius. Měsíc se údajně před očima svědků rozechvěje a svíjí se jako raněný had. Po chvíli vše ustane. Ne však nadlouho.

„Celý úkaz se opakoval nejméně tucetkrát. Plameny se slepě proplétaly v nejrůznějších tvarech a opět se uklidňovaly.“ Tím ale mrazivá podívaná nekončí. „Po těchto proměnách pak měsíc od jedné špičky ke druhé, tj.

po celé své délce, nabyl černavého vzezření,“ uvádí Gervácius. To už mnozí svědkové nevydrží a s obavami před blížícím se koncem světa se uchylují k modlitbám. Nikdy předtím ani potom není podobný jev zaznamenán. Je popis v kronice fikcí, nebo mrazivou skutečností?

Hledá se kráter

V 70. letech se spis dostává do rukou amerického geologa Jacka B. Hartunga (1937–2015), kterého zaujme natolik, že se pokusí pro jev najít vědecké vysvětlení.

Je jisté, že pokud se vše odehrálo, jak tvrdí kronika, muselo se s Měsícem stát něco zásadního. Nejprve se zdá, že její popis nejvíce připomíná erupci obrovského vulkánu. Jenže to má háček. Podle vědců jsou měsíční sopky už stovky tisíc let vyhaslé.

Nabízí se tedy teorie nárazu meteoritu. Pokud je správná, nebude těžké ji dokázat.  Pokud by došlo ke srážce, která byla pozorovaná ze Země pouhým okem, musel by po ní na Měsíci zůstat rozsáhlý kráter.

Jack B. Hartung nejprve vypočítává, ve které fázi se Měsíc nacházel, a pak hledá místo možného dopadu tělesa. Dle výpočtů muselo jít o kráter minimálně 10 km široký se světlými „paprsky“ hornin kolem.

Takovému popisu včetně odhadovaného umístění odpovídá kráter nazvaný Giordano Bruno. Má průměr asi 20 km a kolem něj jsou zřetelné světlejší paprsky, z nichž jeden je dlouhý nejméně 1200 km. Jde o stopy po „ohni a jiskrách“, které byly pozorovány ve středověku?

Za hranicí pravděpodobnosti

Šance, že k něčemu takovému dojde a že jev navíc bude viditelný ze Země, je podle Hartunga mizivá. „V kterémkoliv daném údobí 3000 let existuje šance, že dojde na Měsíci k podobné události,v poměru jedna ku tisíci,“ vypočítává Hartung a dodává, že šance pozorování tohoto úkazu je ještě menší.

Nejenže se titěrná pravděpodobnost naplnila, ale dokonce se o šest století později opakuje! Úkaz pozoruje proslulý britský astronom William Herschel (1738–1822). V dubnu 1787 nad tmavou částí Měsíce spatří tři červeně svítící body.

Tehdy se domnívá, že na vině jsou erupce lunárních vulkánů. Až později vychází najevo, že tamní sopky byly naposledy činné před 800 miliony let.

Dalším pozorovatelem měsíčních světel se v listopadu 1958 stává sovětský astrofyzik Nikolaj Kozyrev (1908–1983). Nad střední oblastí měsíčního kráteru Alphonsus sleduje intenzivní červenou záři.

Možnost optického klamu pak vyvrací snímky spektrografu (optický přístroj–pozn. red.).

Záblesky se na měsíčním povrchu objevují také v listopadu 1953. Velký lesklý světlý bod přímo uprostřed Měsíce vyfotografuje amatérský astronom Leon Stuart. Veškeré záblesky jsou přičítány meteoritům.

Není to však daleko za hranicí pravděpodobnosti, kterou vypočetl Jack B. Hartung?