Nad touto otázkou bádají biologové po celém světě a definitivní odpověď je zřejmě ještě v nedohlednu. Hlenky byly obvykle řazeny jako samostatný kmen říše hub Myxomycophyta a studiem jejich asi pěti set druhů se tedy dříve zabývali mykologové. Jenže postupem času vědci začali na hlenky pohlížet zcela jinak…

Houba, nebo živočich ?

Hlenky totiž přestávají zkoumat mykologové a začínají se o ně zajímat zoologové, přesněji protozoologové, tedy ti, kteří se zabývají jednobuněčnými organismy, nazývanými dříve prvoci… Proč?

„Chodící“ houba?

Hlenky se totiž mohou přesunovat z místa na místo, a to poměrně vysokou rychlostí asi 1 cm/hod.

V uměle vytvořeném bludišti pak plazivým pohybem dokážou nalézat nejkratší cestu k potravě a na podložce za sebou nechávají perleťově lesklou stopu se zbytky potravy.

Vědci navíc zjistili, že i když hlenky nemají mozek ani nervovou soustavu, jsou schopny se učit a vytvářet si podmíněné reflexy.

Umí se učit!

Na základě výzkumu se zjistilo, že v pravidelných intervalech proudu suchého vzduchu se jejich pohyb výrazně zpomaluje.

Po několika takových pokusech s proudem suchého vzduchu začaly hlenky zpomalovat svůj pohyb ještě před jeho působením, neboť jej již očekávaly. Navíc svůj pohyb zpomalovaly ve stejném časovém intervalu, i když závan suchého vzduchu vůbec nepřišel.

Dobrá paměť

Jestliže se pak působení suchého vzduchu několikrát neopakovalo, hlenky na to postupně začaly „zapomínat“, tedy docházelo k vyhasínání reflexu.

Stačilo ale jen jednou závan zopakovat, hlenky si „vzpomněly“ a začaly znovu v pravidelných přestávkách zpomalovat, a to dokonce i v případě, že předcházela až šestihodinová pauza.

Zvláštní komunikace

Za nepříznivých podmínek, kdy například nemá dostatek vláhy, se hlenka změní v tvrdý útvar a trpělivě čeká na zlepšení situace. Hlenky navíc prý dokážou vycítit i nebezpečí a úspěšně se mu vyhnout.

Pokud se však již hrozbě vyhnout nestihnou, potahují své tělo pevnou, nestravitelnou slupkou. Údajně rovněž také disponují zvláštní schopností komunikace, neboť si prý mezi sebou dokážou předávat informace ohledně potravy nebo případného hrozícího nebezpečí.

Zdá se tedy, že tento „sliz“, jenž většinou na svých procházkách přírodou bez povšimnutí míjíme, je poměrně „chytrý“…