Rachot děl je ohlušující. Co chvíli vybuchuje v blízkosti Williama Millera (1782–1849) granát a vytrhává kusy země do vzduchu. Staccato výstřelů už skoro nevnímá. Obležené městečko Plattsburg se rozpadá na kusy.

A přesto desetitisícová britská armáda nedokáže prorazit obranu 1500 amerických obránců.

Byl to zásah Boha!

Po nějaké době se Britové stáhnou a Miller, do té doby přívrženec deismu (deisté vyznávají, že svět stvořil Bůh, ale věří, že vše ostatní je dílem lidským a boží zázraky jsou výmyslem), si to nedokáže vysvětlit jinak než jako boží zásah.

To jej přivádí na cestu, během které dojde k ohromujícímu zjištění: Soudný den je blíž, než by kdo jiný čekal.

Datum je jasné!

Miller vychází ze starozákonní knihy proroka Daniela, v níž spojuje několik kapitol v jedno proroctví a dochází ke zjištění, že 2300 let po vydání ediktu o návratu Židů z perského zajetí do Palestiny nastane konec světa.

Po několika letech studia, úvah a složitých výpočtů dochází k jednoznačnému datu – stane se to mezi 21. březnem 1843 až 22. říjnem 1844.

Kde je Kristus?

Přestože je o své pravdě přesvědčen již nějakou dobu, poprvé se svým učením vystupuje až v roce 1831. Přívržence svého učení získává pomalu – zlom nastává v okamžiku, kdy se do dění zapojí tisk. Hnutí – nazývané millerizmus – se šíří napříč Spojenými státy.

V roce 1844 má již mezi 50 000 až 100 000 přívrženci. Miller pořádá řadu přednášek a besed. Dny pomalu míjejí a ani v říjnu nenastane žádný velký zlom. V den, kdy je očekáván příchod Krista, v bílých rouchách vystoupají věřící na kopce a čekají na spásu. Zatím marně.

Hlavně nesejít z cesty

Miller se nevzdává – stále tvrdí: „Konec přijde každým dnem! Možná ne přesně podle předpovědi, ale bude to již brzy, možná dnes, možná zítra!“. Až do své smrti v roce 1849 nesejde z „cesty pravdy“.

Zato jeho následovníci zažívají velké zklamání, toto datum se stane dokonce synonymem pro den, kdy ke konci světa nedošlo.

Nakažen zklamáním

Jeden z milleritů, Henry Emmons, později píše do svého deníku: „Čekal jsem celé úterý a náš milovaný pán Ježíš nepřišel. Čekal jsem celé středeční ráno, ale v poledne jsem se začal cítit poražený.

Slabost zachvátila celé mé tělo a dva dny jsem proležel s horečkou – nakažen zklamáním.“ Hnutí se začíná rozpadat a štěpit. Co dříve mělo zajistit jednotu církve, to ji nyní rozděluje.

Jako dědictví zůstává do dnešního dne hnutí Adventistů sedmého dne – ti nepřestali věřit a stále očekávají příchod Ježíše, což prý nemůže trvat už příliš dlouho…