Zelená Hora u Nepomuka je místem s dávnou historií. Údajně již svatý Vojtěch zde působil a zanechal své stopy.

První písemná zmínka o hradohrazení Zelené Hory pak pochází z roku 1221. V minulosti byla obývaná předními šlechtici z rodu Švamberků, Šternberků či Martiniců, hostila vzácné návštěvy, uchovávala českou Svatováclavskou korunu a je spojována s takovými událostmi, jako je Jednota zelenohorská, Rukopis zelenohorský nebo Jednotky Pomocných technických praporů – Černí baroni.

Nešťastný osud Šternberků

Co se rodu Šternberků týče, neměli zde zrovna na růžích ustláno. Po smrti dobrotivého Ladislava ze Šternberka se nad Zelenou Horou stáhla temná mračna. Jeho manželka Kateřina z Lokšan, žena skoupá a přísná, se stala poručnicí jejich pěti nezletilých dětí.

Osud k nim nebyl milostivý. Syn Albrecht zemřel již dříve a zbylí čtyři synové – Jiří, Ondřej, Ferdinand a Lacek – byli matkou vychováváni v protestantské víře.

Pověst praví, že důsledkem toho všichni do jednoho zemřeli nešťastnou smrtí bez zanechání potomků, čímž se rodová linie na Zelené Hoře přerušila.

Doba velmi nejistá…

Jejich poddaní v té době velice trpěli, protože panství bylo rozděleno mezi syny, z nichž Ondřej a Ferdinand navíc trpěli duševními problémy. Ondřejovým poručníkem byl Jiří a Ferdinandovým Lacek.

Samo městečko Nepomuk bylo rozděleno a vládli mu páni různé víry. Majetkové podíly se neustále přesouvaly.

Tragédie za tragédií

Po tragické smrti Jiřího, který si zlomil vaz pádem z koně, přiřkl zemský soud jeho podíl sestře Marii. Po její smrti v roce 1614 převzal panství bratranec Adam ze Šternberka, čímž se po dlouhé době opět stal jediným pánem na Zelené Hoře.

Ani ostatní bratry nečekal klidný konec. Lacek zemřel v bídě na Pražském hradě, Ondřej, sužovaný blouzněním, byl nalezen mrtev s bodnou ranou v prsou…

Šílený vrah vlastní matky

Nejtemnější osud však potkal Ferdinanda. Kvůli jeho šílenství muselo být v zámeckém sklepení vybudováno úzké vězení, kde byl držen poté, co v záchvatu zavraždil svou matku.

Pověst praví, že jeho neklidná duše dodnes přebývá v oné ponuré kobce a o půlnoci stoupá do vyšších pater zámku…