Přestože již Německo ví, že 2. světová válka je pohrána, stále vzdoruje. Stejně tak je na tom i na druhé straně světa Japonsko, které se také nemíní vzdát.
1. dubna 1945 začíná bitva o Okinawu, velký ostrov jižně od japonského pobřeží, který má rozlohu víc jak 1200 km2 (asi jako dvojnásobná rozloha Prahy–pozn. red.) I když fanatičtí Japonci vedou tvrdošíjný odpor, američtí vojáci do poloviny června většinu z nich zabijí.
Zatímco na americké straně padne z půl milionu nasazených vojáků kolem 12 500, ze 117 000 Japonců se konce bitvy nedožije 110 000! Když k tomu ještě připočtete kolem 100 000 mrtvých okinawských civilistů, je to více zmařených životů, než bude po shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki (9. srpna 1945–pozn. red.).
13. června 1945, když japonští vojáci na Okinawě vědí, že je vše ztraceno, spáchá 4000 námořníků v tunelech podzemního námořního velitelství sebevraždu. Sama tato událost se řadí k největším hromadným sebevraždám v historii.
S takovým množstvím násilných úmrtí a utrpení není divu, že na Okinawě povstávají temné síly, které prý lidem našeptávají, aby zběhli na stranu mrtvých!
Zabij je!
Po válce je v okinawském městě Kadena vybudována americká letecká základna. Vojákům se zde hned od začátku údajně zjevují duchové japonských vojáků. V podobě stinných postav jim mají našeptávat, aby spáchali sebevraždu. A k tomu i několikrát dojde.
V 70. letech jsou kousek za základnou postaveny domky pro vojáky a jejich rodiny. Jeden z nich je však zbudován na starodávné japonské pohřební komoře. Tento dům se brzy stává dějištěm dvou rodinných tragédií.
Na začátku 70. let zde voják vyvraždí celou svou rodinu – manželku i děti. Nakonec obrátí zbraň i proti sobě. Co ho k tomu přimělo? Přeskočilo mu? Nebo ho k tomu navedly přízraky japonských vojáků, kteří se Američanům mstí za svou smrt?
Budova 2283
O pár let později se zde událost opakuje. Další rodina, která dům obývá, si stěžuje na podivné jevy: „V tom domě se necítíme dobře. Slýcháváme v něm podivné hlasy. Jako by nás nabádaly k něčemu zlému. Chceme se přestěhovat!“
Než však ke stěhování dojde, otec rodiny své děti i manželku ubodá. Domek je po další tragédii přestavěn na skladovací halu s označením budova 2283. Její hrůzná pověst však nemizí.
Lidé, kteří kolem ní procházejí, hlásí, že slyší hlasy dětí, jak se smějí nebo pláčou. Těm, co do budovy vstoupí, se často dělá špatně a mají závratě.
V roce 2009 dům 2283 konečně srovnají se zemí. Nedaleko je postaveno dětské pečovatelské centrum, které je od prokletého místa odděleno drátěným plotem.
Děti však přes něj neustále házejí své hračky… „Prosí o ně ty děti na druhé straně,“ odpovědí pokaždé na otázku, proč to dělají. Nikdo z učitelů však za plotem žádné dítě nikdy neviděl. Je to proto, že se zavražděné děti vojáků zjevují pouze nedospělým? Mají poté, co je jejich otcové zabili, z dospělých strach?