Z mlhy nad černými jezery prý vystupují bledé dívky, v lesích se míhají drobné ženy oděné mechem a na opuštěných cestách planou světla, v nichž staří Šumavané spatřovali neklidné duše. Šumava je krajinou mimořádně bohatou na pověsti o přízracích.
Co se za nimi skrývá? Jen strach z divočiny, nebo vzpomínka na tragédie, které horský kraj nedokázal zapomenout?
Soumrak přichází do šumavských hvozdů rychle. Stezka mizí mezi smrky, z mokřin stoupá chlad a známé tvary se mění v nejasné postavy. Právě v takovém prostředí vznikaly po generace příběhy, které si vyprávěli čeští i němečtí obyvatelé pohraničí.
Nejde o důkazy nadpřirozena, nýbrž o zaznamenaný folklor – a současně o pozoruhodnou mapu lidských obav.
Když mrtví vycházejí z mlhy
Etnograf Gustav Jungbauer shromáždil ve dvacátých letech minulého století stovky šumavských pověstí.
Badatelka Marta Ulrychová upozorňuje, že severní část Královského hvozdu obývaly v lidové představivosti přízraky těsně spojené s lesem a mokřady. Bludná světla nad bažinami bývala pokládána za duše, které nenalezly klid. Takzvané hořící muže mohl podle vyprávění vysvobodit křesťanský pozdrav.
Jiné bytosti nebyly lidskými duchy. Mechové a lesní žínky se zjevovaly jako drobné ženy, někdy ochotné pomáhat lidem. Jezerní panny zase tančily u statků a tajně uklízely, nabízený oděv však odmítaly, protože by se pak nemohly vrátit.
Podivný skřítek Stilzel měl být nalezen v lese a vychován mezi lidmi; po smrti se však vracel a podle nálady škodil i pomáhal. Pověsti tím připomínaly, že les má vlastní pravidla a že člověk, který je poruší, může snadno zmizet beze stopy.

Panny z černých jezer
Největší úctu budila ledovcová jezera. Jejich hloubka se neměla měřit a do hladiny se nesměly házet kameny. U Čertova jezera se vyprávělo o jezerní panně, která trestala dřevorubce, jinde o vodním muži žádajícím člověka o pomoc.
Zákazy mohly mít praktický smysl: chránily nebezpečná místa, kde studená voda, prudké svahy a náhlá mlha představovaly skutečné ohrožení.
Vlastní bílou paní má i Prášilské jezero. Podle legendy se do něj vrhla dívka s dítětem poté, co bohatý otec jejího milého odmítl sňatek.
Příběh se nesmí zaměňovat za doloženou tragédii z července 1927, kdy zde zahynul jednadvacetiletý Ottokar Karel Kareis. Mladík pravděpodobně uklouzl při hledání minerálů; kameny v kapsách mu pak znemožnily dostat se na hladinu.
Krajina, která si pamatuje
Přízraky se v lidových vyprávěních usadily také u hradů, samot a zaniklých osad. Kašperk a jeho okolí získaly své bílé paní i neklidné mrtvé, avšak jejich skutečnou existenci nic nedokládá.
Vyprávění se přesto šířila od chalupy k chalupě a různé obce znaly jejich vlastní obměny. Sílu těchto příběhů později umocnila proměna pohraničí: po odsunu německých obyvatel zůstaly domy prázdné a železná opona uzavřela rozsáhlé území. Správa národního parku dnes připomíná třicet zaniklých sídel.
Možná tedy Šumavou nebloudí duchové v doslovném smyslu. Její přízraky však uchovávají něco skutečného – strach z hlubokých lesů, úctu k nebezpečné přírodě i paměť lidí, jejichž svět zmizel.
Když se nad jezerem zvedne mlha a mezi stromy zazáří neznámé světlo, stará vyprávění znovu ožívají. A právě tehdy se zdá, že šumavská krajina své mrtvé dosud docela nepropustila.

