Vědci tvrdí, že naše nejstarší vzpomínky se nemohly stát tak, jak si je pamatujeme. Lidský mozek nedokáže prý tak staré historky uchovat.
Během výzkumu popisovalo šest tisíc dobrovolníků úplně první vzpomínky, které si pamatují. Až čtyřicet procent z nich si vzpomnělo na něco, co se stalo ještě předtím, než dosáhlo dvou let života.
Patnáct procent dotázaných dokonce vyprávělo historky, které se staly mnohem dříve. Většina vědeckého výzkumu provedeného v posledních letech naznačuje, že naše mozky nemají schopnost zpracovávat a kódovat velké životní zkušenosti z dlouhodobých vzpomínek dříve, než ve třech letech. Pokud je to pravda, jak to, že si tolik lidí pamatuje ty nejstarší vzpomínky z raného dětství? Ani neurologové a psychologové si nejsou jistí.
Argumentují tím, že ony vzpomínky jsou falešné a jde pouze o výtvory našeho podvědomí, jejichž cílem je vytvořit souvislý a logický příběh celého života.
Člověk detaily získává z fotografií a vyprávění rodičů a prarodičů. „Myslíme si, že nejstarší vzpomínky jsou pouze jakousi epizodickou skládačkou.
Ta se tvoří z historek o vlastním dětství, které nám vyprávěla nejbližší rodina,“ řekl psycholog Shazia Akhtar z univerzity v Bradfordu. A další podrobnosti a detaily jednotlivých vzpomínek si lidská mysl přidá ze zkušeností.
Jde například o nošení plen nebo postavení se v postýlce. Opravdu tedy nemůžeme věřit vlastní mysli a vzpomínkám?