Dá se zdánlivě nevyhnutelnému výkladu budoucnosti nějak vyhnout? V případě britského novináře Williama Thomase Steada můžeme hovořit o trestuhodné neopatrnosti, která urychlila jeho cestu na onen svět. Varováním navzdory…
Steada už několik měsíců budí ze spaní noční můry o smrti na dně oceánu. Své představy pak zvěčňuje do svého příběhu z roku 1886, který vypráví o tragédii ohromné lodi, při které zahyne většina cestujících.
Novinář začíná mít takové obavy, že přistoupí k něčemu pro něj zcela nepředstavitelnému – navštíví věštkyni, která pohlédne na jeho dlaň a… na klidu mu nepřidá.
„V dubnu roku 1912 budete vystaven nebezpečí. Až Vám bude 63 let, potkáte se se smrtí,“ sdělila vyděšenému muži madam Teresine.
Termín se blížil a stále nervóznější novinář se rozhodl na sklonku roku 1911 pro návštěvu další věštkyně madam de Kerlor. Ani od ní se mu však nedostane vytoužené úlevy.
„Vidím obří loď, která nedorazí do přístavu,“ sdělí mu proslavená jasnovidka. V dubnu roku 1912 dostává Stead pozvánku na konferenci v Americe. Říká si, že přeci nemůže svou práci upozadit na úkor nějakých předpovědí.
A proto nastupuje na palubu Titaniku, jehož osudu všichni známe. Podle výpovědi jedné z přeživších se novinář ve svých posledních chvílích nacházel na zádi lodě, kde se modlil. To bylo naposledy, co ho někdo viděl.
William Thomas Stead umírá v ledových vodách Atlantiku spolu s dalšími 1 500 cestujícími…