Velké hrady obvykle mají svoje slavná či smutná období, v níž se mísí důležitost jejich významu, postavení majitelů či držitelů, s řadou záhadných a krvavých událostí, které se odrážely i v jejich další historii.

A tak se tyto hrady hemží různými duchy, kletbami, podzemními chodbami s truhlicemi plných klenotů apod.

Ale potom je v naší zemi celá řada hrádků, které zanikly, aniž by na nich bylo něco mimořádného. K nim patří zbytky hradu Stohánek v Ralsku.

Stával v hlubokých lesích, zbudovaným ze dřeva, kombinovaný s pískovcovým skalním masivem na kopci Stoh, odtud zřejmě jeho název.

Písemně je doložen jako majetek Beneše z Vartemberka, který jej záhy v roce 1431 prodal Zdeňkovi z Valdštejna.

Ale i ten jej brzy opustil a jako nechráněný byl v roce 1444 zničen lužickými vojsky a postupně chátral. Ale přesto má i tento skalní hrádek svoje zajímavé tajemství.

Nebyl sice nadále panským sídlem, ale vrchností bylo povoleno jej přeměnit v roce 1760 na poustevnu. Časem zmizely zbytky dřevěných přístaveb, ale zase v pískovci byly vytesány nové prostory pro potřeby poustevny. Celkem se tu vystřídali jen dva poustevníci.

O tom prvním prakticky nic nevíme, ale vystřídal jej později v roce 1798 ten druhý, mnohem zajímavější. Jmenoval se Johan Wenzel Steinfelder. Už od mládí býval zřejmě pěkné kvítko, toulal se krajem a živil se žebrotou.

Ale zřejmě se vyznal, neboť se dostal až do Itálie. Zde vstoupil do společnosti poustevníků sv. Ivana. Po návratu do vlasti začal své poustevnické působení právě na Stohánku. A nevedl si špatně.

Pro široké okolí uděloval rady a rozhřešení za slušné almužny. Zřejmě aby se necítil v poustevně osamocen, přijal jako svého pomocníka mladého chlapce Aloyse Kaysera.

Ten byl ke všem příchozím milý a úslužný a pro svého šéfa uměl velmi dobře také uvařit i oblažit jej krásným zpěvem.

Ale idylka nevydržela navždy, neboť se po čase prozradilo, že oním pomocníkem není hoch, ale dívka jménem Anna Alžběta Kayserová.

Původně tato mladá dívka sloužila u kupce, ale protože ji neustále obtěžoval, utekla za poustevníkem a změnila svoji identitu. Jejich harmonické soužití skončilo tím, že dívku místní farář odvezl do kláštera sv.

Alžběty v Praze. Ovšem poustevník Steinfelder si na společný život s mladou dívkou tak zvykl, že si opět pořídil novou mladou pomocnici. To již bylo i pro vrchnost příliš a tak roku 1773 byl poustevník obviněn z nemravného způsobu života.

Ze Stohánku byl proto vyhnán a poustevna pro jistotu zrušena. Jak je vidět, i malé hrádky mohou mít svoje historická tajemství a také zajímavé příběhy.

Ostatně i tento příběh se stal inspirací pro povídku Poslední poustevnice od spisovatelky Karoliny Světlé.