V amazonském dešťném pralese dodnes žijí mnohé domorodé kmeny téměř nedotčené moderní civilizací. Jsou však i takové, které se částečně přizpůsobily životu v moderní společnosti, a i když si zachovávají své zvyky, je o jejich životě mnoho známu.
Jedním z těchto kmenů jsou Janomamové, žijící především na hranicích Brazílie a Venezuely. Z jejich tradičního způsobu života a zejména z jejich mytologie je díky četným kontaktům s bělochy ve 20. století mnoho známo.
POMOCÍ DROG NAVAZUJÍ KONTAKT S DUCHY
Janomamové jsou především sběrači a schopní lovci. Prales jim dává vše, co k životu potřebují. Žijí v hromadném společenství o několika desítkách členů, ve společném okrouhlém obydlí zvaném šapun. V jednom šapunu žijí obvykle dva až tři sešvagřené rody.
Pro lovecké i válečné účely dodnes používají tradiční zbraně jako luky a šípy, kyje a v poslední době i mačety. Vůdčími osobami každého šapunu je náčelník a rada starších bojovníků.
Jejich rituály dodnes mají pro celý šapun zásadní význam. Janomamové vyznávají šamanismus a šaman každého šapunu je nedotknutelnou osobou. Šaman se dostává pomocí halucinogenní drogy zvané epená do kontaktu s duchy žijícími v okolním pralese, kterým Janomamové říkají hekurá.
Tento duch na sebe může vzít podobu téměř jakéhokoliv živého tvora. Nebezpečí však pro Janomamy představují duchové vypadající jako malí lysí lidé, nazývaní amahiri. Ti mohou škodit a případně neopatrného člověka i zabít.
SVÉRÁZNÉ POHŘEBNÍ RITUÁLY
Pohřební rituály Janomamů jsou snad ještě svéráznější než jejich náboženství. Tělo mrtvého nejprve obřadně spálí na kruhovém prostranství uprostřed šapunu. Následně se sejdou příbuzní mrtvého a jeho přátelé z několika šapunů a několik dní společně slaví a hodují, čímž vzdávají úctu mrtvému.
Jeho spálené kosti roztlučou na prášek a vypijí v banánové kaši. Tato slavnost se nazývá reaho a pomáhá udržovat dobré vztahy mezi šapuny. Janomamové věří, že dokud nesní všechny kosti zemřelého, jeho duše bezcílně bloudí pralesem.
Všechny tyto poznatky o tradičním domorodém životě Janomamů pochází z pera etnografa Ettoreho Bioccy, který sepsal knihu na základě vyprávění bělošky Heleny Valerové. Tu Janomamové unesli jako malou dívku v roce 1937 a strávila s nimi zhruba 20 let, než se vrátila do civilizace.
